Zdá se, že přesně to se stalo i v právě skončených volbách v Izraeli. Pravicová strana Likud Benjamina Netanjahua a ještě pravicovější Avigdor Lieberman se svou stranou Jisrael Bejtejnu (Izrael náš domov) dosáhli dominantního výsledku, který odsunul Stranu práce – vůdčí politické uskupení po celou dobu izraelských dějin – na neuspokojivé čtvrté místo.
Během celé kampaně se izraelští předáci předháněli, kdo z nich naloží razantněji (čti násilněji) s Palestinci. Ti po izraelském útoku doufali, že si Izrael zvolí vůdce, jenž se zaměří na potřebu ukončit utrpení, zrušit obléhání a zahájit obnovu. Zdá se, že se stal pravý opak.
Naposledy byly izraelské volby tak očividně poznamenané násilím v roce 1996, kdy se voličské preference v předvečer hlasování výrazně přesunuly a umožnily Netanjahuovi velmi těsné vítězství nad tehdejším premiérem Šimonem Peresem. Během boje proti staršímu Peresovi (jenž nastoupil do funkce po atentátu na Jicchaka Rabina) si Netanjahu barvil vlasy nabílo, aby působil zraleji, a poté využil špatně zvládnuté miniválky a rozlícenosti arabských voličů v Izraeli.
Mnoho se nezměnilo
Dnes je Peres izraelským prezidentem, zatímco Netanjahu stojí v čele Likudu. Příliš mnoho se však nezměnilo: špatně vedené války, nedokončené mírové rozhovory a bojkot arabských voličů v Izraeli učinily z voleb v roce 2009 téměř dokonalou kopii hlasování v roce 1996, kdy atentát na Rabina ukončil v klíčovém okamžiku palestinsko-izraelské rozhovory a Peresova neblahá válka v jižním Libanonu smrskla jeho značný náskok téměř na remízu s Netanjahuem. Vztek arabských občanů v severním Izraeli kvůli zabíjení jejich bratrů na druhé straně hranice vedl až k bojkotu, který Perese připravil o několik tisíc hlasů potřebných k vítězství.
Izraelské volby v roce 2009 jsou v mnoha ohledech podobné. Přišly po dvou kontroverzních válkách (i když se současní lídři kandidátek války s Hizballáhem v roce 2006 přímo neúčastnili). A také jim předcházela seriózní jednání mezi izraelským premiérem Ehudem Olmertem a palestinským prezidentem Mahmúdem Abbásem, kteří prý obě strany značně sblížili.
Války a násilí však posouvají voliče směrem k jestřábí pravici a ani izraelská operace v Gaze nebyla výjimkou. Mnoho palestinských občanů Izraele, znechucených rozsáhlými oběťmi mezi jejich bratry a zastávajících názor, že by hlasováním vyjádřili souhlas s politickým systémem zodpovědným za tento masakr, opět zůstalo doma.
Obamův vliv
Nejdůležitějším prvkem je dnes nová administrativa ve Spojených státech. Rozhodné vítězství kandidáta, který se stavěl proti válce v Iráku a dává přednost přímým rozhovorům s Íránem, bude mít bezpochyby značný vliv na americko-izraelské vztahy a mírový proces. Jmenování George Mitchella, jenž se staví proti osídlování západního břehu Izraelci, zvláštním vyslancem pro Blízký východ i jeho rozhodnutí otevřít úřadovnu v Jeruzalémě nejlépe vypovídají o tom, co by měla nová izraelská vláda od Obamovy administrativy očekávat.
Arabský svět je navíc po 22 emocionálních dnech izraelského bombardování Gazy v přímém televizním přenosu ve varu. Miliony Arabů z celého Blízkého východu vyšly do ulic a neschopnost všech stran zastavit krveprolévání je natolik rozlítila, že nastal obrovský rozkol. Egypt, Jordánsko, Saúdská Arábie a Palestinská samospráva spěšně ustoupily z umírněných a vstřícných pozic.
Hlavní překážkou v úsilí celého světa zmírnit utrpení v Gaze je otázka, jak se vypořádat s největším blokem v Palestinské legislativní radě, totiž s "Islamistickým seznamem pro reformu a změnu“ Ismáíla Haníji. Tento úkol se stal ještě zajímavějším díky ochotě evropských zemí jednat se sjednocenou palestinskou vládou, v níž figuruje i Haníja coby předák Hamásu. Klíčovým determinantem výsledku bude rovněž pragmatismus prezidenta Baracka Obamy a jeho odmítání přijmout za svou „válku s terorismem“ z dílny Bushovy administrativy.
Jak uzavřít mír
Odhlédneme-li však od řešení v podobě náplastí na hluboké rány způsobené v Gaze, je nejdůležitějším zájmem Palestinců zajištění, aby se snaha Izraele odštěpit Gazu od západního břehu nestala trvalou. Egyptu a Palestinské samosprávě byla v očích arabského světa nasazena psí hlava kvůli jejich odmítnutí učinit Egypt zodpovědným za Gazu a Jordánsko případně za západní břeh. Tento návrh však byl pastí, která by zničila možnost vzniku nezávislého a spojitého palestinského státu.
Navzdory volebním výsledkům Palestinci stále doufají v obnovení dynamiky při řešení zbývajících sporných bodů s Izraelem. Mezinárodní konsensus dnes sice podporuje řešení založené na existenci dvou států, avšak hlavní překážkou pro obě strany bude vyřešení statutu Jeruzaléma a palestinských uprchlíků.
Jedinou nadějí na obnovu vyjednávání je tak dnes starý argument, že "pouze Nixon může otevřít Čínu“, tedy že jen vskutku tvrdě pravicový izraelský vůdce bude mít dostatek důvěryhodnosti, aby s Palestinci uzavřel mír. Historikům je však dnes jasné, že Richard Nixon byl již od počátku svého prezidentského působení odhodlán nabídnout Číně předběžné rozhovory. Signálů, že kterýkoliv z potenciálních premiérů Izraele je skutečně připraven podniknout tak smělý krok, je bohužel málo.
© Project Syndicate, 2009.
