Celkem 271 vojáků obdrželo Medaili ministra obrany za službu v zahraničí, někteří navíc také Záslužný kříž či Čestný odznak Armády České republiky Přemysla Otakara.
"Jakmile člověk začne jezdit do zahraničních misí, je to jako droga. Takže si myslím, že kdyby přišla za čas další možnost působit v zahraničí, určitě bych jel," řekl například
třicetiletý Lubomír Volný z Olomouce, který v Iráku působil ve skupině pro civilní a vojenskou spolupráci.
Volný přiznává, že při odjezdu bylo těžké opouštět příbuzné a blízké. Mise v Iráku byla jeho třetí zahraniční zkušeností v uniformě. "To víte, že třeba matka to nese těžce. Ale když jsem
jí ukazoval fotky a říkal jí, co jsme tam dělali, tak myslím, že byla hrda na to, co tam Češi a její syn mezi nimi dokázali," řekl. Na otázku, jak jeho odjezdy hodnotí přítelkyně, se jen usmál: "Buď máte přítelkyni, nebo jezdíte na mise," dodal bez dalšího komentáře.
Sedmadvacetiletá Lada Kovářová z Olomouce považuje misi za ohromnou zkušenost, při které se setkala s novými lidmi a alespoň trochu poznala život v exotické zemi. "Čekala jsem, že Basra bude více zničená a lidé budou ve větší krizi, ale nakonec mě překvapilo, že i v Basře byly moderní čtvrti. Na druhou stranu o kousek dál byly hliněné chatrče, kolem kterých běhaly bosé děti," popsala své zážitky.
Oslovení vojáci se shodli, že jim hodně psychicky pomohlo, když viděli smysl své práce. "Zvládnout se to dalo, na první pohled bylo vidět, že naše působení má smysl, lidé nás poznávali, mávali nám, a myslím, že nás měli celkem rádi," uvedl Volný.
I přes určitou náklonnost ze strany obyvatel Basry však byli vojáci po celou dobu mise stále ve střehu. "Těm extremistům, kteří provádějí útoky na spojenecké vojáky, je jedno, jestli jsme
Američané nebo Češi. Vidí vojenské auto, a už to do něj perou. Myslím, že je velké štěstí, že se nikomu z Čechů v misi nic nestalo," dodal Volný.
