Přesně pět let po atentátech na Ameriku světu moc do smíchu není. Taktika teroristů je totiž přes všechny války a opatření proti nim pořád úspěšná. Ale radikálové se současně sami svým počínáním dostávají do kleští. Proč?
Bin Ládin prorokoval, že po atentátech z 11. září muslimský svět povstane a smete své nepřátele. Je pravda, že miliony muslimů projevují čím dál radikálnější názory. Že teroristických organizací jsou stovky.
Ale jsou fragmentované a rozhodně je neřídí žádná Al-Kajda. A zcela jistě běhají po světě desítky tisíc nesmírně odhodlaných lidí, kteří jsou rozhodnuti obětovat i svůj život a spáchat atentát.
Oproti situaci před 11. zářím 2001 se v tomto případě stav bezpečnosti ještě zhoršil. Spektakulárních atentátů, které pak média jako na objednávku podrobně rozebírají, přibylo.
Vždyť zabíjet vojáky a policisty nepřítele je "out". Ve čtvrté vývojové fázi terorismu (tak ji nazvali odborníci), je "in" zabíjet v turistických hotelích, metru, autobusech, ve vlacích, v centrech velkých měst. A za denního světla.
Taktika a strategie narušování chodu západní společnosti, vyvolávání neklidu, poškozování ekonomik je přitom (to musíme uznat) ďábelsky jednoduchá a účinná. Obsahuje jedy, které pomalu otravují protivníky.
Má to bohužel za následek omezování některých svobod naší civilizace, což je velmi nebezpečné.
Proti tomuto jedu navíc nefunguje sérum v podobě chytrých bomb či neviditelných letounů, jak se nás o tom snaží přesvědčovat někteří politici. Protože nálož lze v sebevražedném opojení odpálit v podstatě kdekoli, kdykoli a kýmkoli.
Také je omyl si myslet, že extremisté (třeba ti muslimští) mají na mušce pouze západní společnost. Vyvíjejí tlak i na saúdskoarabský královský režim, jehož státní ideologií je právě islám.
Chtějí svrhnout egyptskou nepříliš demokratickou vládu a jako nezávislí kandidáti se protlačili do místního parlamentu. Mají v hledáčku vojenskou juntu v Pákistánu. Džihád nevedou jen proti západnímu satanovi, ale i proti vlastním mocným, kteří se jim nezdají dost pravověrní.
Vedou však také bitvu o duši a životy všech ostatních muslimů. A právě zde se dostávají do kleští, které nebude jednoduché rozevřít. Fundamentalistům ve vyspělejších islámských zemích vadí i internetové kavárny či satelitní televize.
Jistě, využívají na jedné straně vymožeností moderních technologií (jenom islamistických webů jsou přes 4000 a televizi Al-Džazíra není potřeba představovat), ale obávají se toho, že zejména mladí lidé se jejich pomocí dostávají i k jiným informacím, a že je proto nedokážou zcela ovládat.
Podobné je to s postavením žen, které se stane při očekávaném budování modernějších a otevřenějších společností postupně neudržitelné.
Situace se tak stala pět let po útoku na Ameriku paradoxní. Svět se klepe strachy před útoky zvětšující se skupiny islámských radikálů a tatáž skupina radikálů ví, že její cesta je slepá i v jejich vlastních zemích.
K tomu všemu se naše část světa utápí v antiamerikanismu a kritice George Bushe, kterému je připisována velká část viny za to, že teroristický rej pokračuje.
Jistěže Bush je kvůli svým některým chybám dobrým terčem pro fašisty i komunisty, pro intelektuální snoby i anarchisty, pro bohaté i chudé, pro Schrödera i Chiraka. Jenže byl nucen řešit novou situaci, kterou by zřejmě nevyřešil nikdo.
Co s tím? Pokud znají odpověď ti, co nesnášejí Bushe, měli by přijít s řešením. Obávám se však, že stejná slova budu moci napsat i dlouho po Bushovi nebo při desátém výročí atentátů v USA.
Možná by pomohla jedna věc: s teroristy si to musí vyřídit komunita, ze které pocházejí. Například muslimové s muslimy. Ale zatím se nezdá, že by chtěli. Taková byla cesta od 11. září 2001 k 11. září 2006.
