Já pracuji a manžel pere prádlo, říká muslimka, která boří mýty o islámu

  20:00aktualizováno  20:00
Syřanka Halima Taha zažila stejný osud, jako mnoho jejích krajanů. Kvůli válce musela i s rodinou uprchnout ze Sýrie a rozhodla se začít nový život v německé vesnici Golzow. V rozhovoru pro iDNES.cz Halima mluví o strastiplném útěku, nebezpečí, předsudcích, laskavosti Němců i voličích AfD.

Syřanka Halima Taha, hlavní protagonistka dokumentu Nové děti z Golzowa. | foto:  František Vlček, MAFRA

Proč se vaše rodina rozhodla opustit Sýrii? Co bylo tím impulzem?
Válka tou dobou zuřila už rok a oblast, kde jsme žili, byla hodně prorežimní. Ale jednou k nám do lékárny, kde jsem pracovala jako asistentka, přišel zraněný mladík, který patřil k povstalcům. Měl utrženou půlku nohy. A my jsme mu zkrátka museli pomoct, nebyla to otázka nějaké politické příslušnosti. Když k vám přijde někdo s tak strašným zraněním, musíte se v tu chvíli zachovat lidsky a udělat pro něj to nejlepší. Do nemocnice jít samozřejmě nemohl, protože tam by ho okamžitě sebrala policie. Takže jsme pro něj u nás doma uspořádali operaci. Dostal se z toho a po nějaké době mohl dokonce chodit o berlích. Jenže rok po tom ho dopadla policie. A když ho vyslýchali, vyšlo najevo, že jsme mu pomohli. Naši přátelé nás varovali, že musíme za každou cenu do tří dnů zmizet. Tak jsme sebrali jen to nejnutnější, zaplatili pašerákům, protože oficiálními cestami utéct nešlo, a uprchli jsme do Turecka. Ten mladík mimochodem poté zemřel ve vězení.

Fotogalerie

Jak probíhala cesta ze Sýrie do Evropy? Co bylo nejhorším zážitkem?
Nejtěžší zkušeností byla určitě cesta přes moře. Strávili jsme pět dní v kuse na moři na malém člunu, kde nás přes den spalovalo slunce a v noci byla příšerná zima. Byli jsme promočení na kost a navíc nás neustále svíral pocit nebezpečí, že se člun převrátí a my se utopíme. 

Po pěti dnech plavby jsme se konečně dostali do Turecka. Původně jsme vůbec neměli v úmyslu cestovat do Evropy. Když jsme přijeli do Turecka, chtěli jsme tam zůstat do doby, než válka skončí. Často jsme se tehdy jezdili dívat na syrskou hranici. Nic jsme nechtěli tolik, jako vrátit se domů, ale nešlo to. Brzy nám došlo, že v Turecku nemáme žádnou dlouhodobou perspektivu, i když jsme se tam hodně snažili usadit. Pracovali jsme, založili jsme dokonce i školku pro děti. Nic z toho ale nemělo budoucnost, věděli jsme, že tam dlouhodobě nedokážeme přežít a že naše děti by tam nezískaly dobré vzdělání. Jen bychom přišli o všechny naše peníze a nezbylo by nám nic.

Takže jste odcestovali do Evropy?
Ne přímo. Nasedli jsme do člunu, který směřoval do Itálie, ale bohužel jsme ztroskotali, takže jsme museli přistát na Kypru. Tam jsme žádali o azyl všechny možné ambasády, ale jediná, která nás přijala, byla brazilská. Tak jsme odletěli do Brazílie, kde jsme žili asi tři měsíce, ale ani tam jsme necítili žádnou budoucnost. Vrátili jsme se do Turecka a všechno začalo znovu. Zase jsme museli zaplatit pašerákům a podstoupit cestu ve člunu. Tentokrát už jsme se zdárně dostali do Itálie a nakonec až do Německa. Když jsme přijeli do Německa, cítili jsme se jako v ráji, najednou jsme se ocitli v úplně jiném světě, bez války a bez nebezpečí.

Ve filmu jste zmiňovala, že ne všichni Syřané přicházející do Německa jsou dobří lidé, a vyjádřila jste obavu z předsudků. Potvrdila se? Jak vás v Německu přijali?
Musím říct, že naše zkušenost je výborná. Lidé nás často varovali, že v Německu jsou samí „náckové“, ale naše zkušenost byla právě opačná. Je v tom vlastně určitá paralela. Jako se říká, že všichni muslimové jsou teroristi, tak stejně tak jsme slyšeli, že ve východním Německu jsou všichni nacisti. Je to úplně stejně nespravedlivé hodnocení. Slýchala jsem varování typu, že mi tam budou strhávat šátek z hlavy nebo že můžou ohrožovat naše děti. Nic takového se ale nikdy nestalo, potkali jsme samé úžasné lidi. Němci nedají člověku hned všechno zadarmo, ale jakmile se ukáže, že jste ochotní spolupracovat a pracovat na sobě, tak vám pomůžou a zabezpečí vás. A za to jsem jim hrozně moc vděčná.

Jak jste se dostali k nabídce žít v Golzowě? Určitě o to stála spousta dalších rodin, proč jste tu možnost dostali zrovna vy?
Ono to bylo právě úplně naopak. Do Golzowa nikdo nechtěl. Ostatní lidé v uprchlickém zařízení si říkali, že je to nějaký zapadákov daleko od Berlína, kde ztratíte budoucnost a nijak se neuplatníte. Báli se, že tam nebude možnost udělat si rekvalifikaci, řidičák nebo získat práci. Přitom ta obava byla zbytečná, nám se tohle všechno povedlo. Lidé chtěli hlavně do měst, báli se zkusit začít nový život na venkově. K té nabídce jsme se dostali tak, že starosta Golzowa chtěl do své obce přijmout dvě syrské rodiny a požadoval vyloženě rodiny s dětmi, čemuž jsme my odpovídali. A tak jsme tu nabídku přijali.

Halima Taha přijela do Česka na festival dokumentárních filmů Jeden svět, aby bourala předsudky o muslimech. Ve filmu Nové děti Golzowa vypráví o tom, jak její rodinu přijali v Německu. 

Jak jste zvládali začlenění mezi místní? Pozvali vás mezi sebe, nebo jste museli vyvíjet vlastní iniciativu?
Úplně první kontakt s místními přišel hned druhý den poté, co jsme přijeli. Vařila jsem si kávu a koukala přitom z okna. Okolo jela paní v citroenu, která mě viděla, a tak zastavila a ptala se: „Dobrý den, vy jste ta nová rodina? A mohla bych vás přijít navštívit?“ Tak jsme se hned domluvily, že přijde další den. Hned jsem běžela manželovi oznámit, že budeme mít návštěvu, a on se hrozně divil, kde jsem to domluvila. A já na to, že jsem se dohodla z okna s kolemjdoucí paní. A takhle spontánně se rozvíjel náš vztah s obyvateli Golzowa. Ta žena je mimochodem dodnes jednou z našich nejbližších přítelkyň. 

Ve filmu Nové děti Golzowa mě zaujal vztah jednoho z místních obyvatel a vašeho syna. Vypadalo to, že mu v podstatě nahrazuje dědečka.
Chování místních bylo od začátku skvělé. Byly to třeba i drobnosti, na které dnes ráda vzpomínám. Jednou na Vánoce jsem před dveřmi našla dárky pro všechny členy naší rodiny, včetně kočky. Tak jsem pátrala, od koho ty dárky jsou, a nakonec vyšlo najevo, že nám je dala sousedka, která bydlela o patro níž a nikdy s námi moc nemluvila. Očividně nás měla ráda, ale neuměla to dát slovy najevo, takže nám všem dala dárky, i když věděla, že Vánoce neslavíme.

Dá se říct, že časem nám přátelé v Německu začali nahrazovat rodinu, kterou jsme zanechali v Sýrii. Jednou mi třeba sousedka volala, co dělají děti. Věděla, že jsem na ně přísná a chci, aby se hodně učily, tak mi volala, abych jim dala volno a nabídla, že je vezme do kina. A mohla bych vyjmenovat mnoho dalších neuvěřitelných věcí, které pro nás místní udělali. Jedna moje známá, která pracuje jako šéfka policie, věnovala mojí dceři drahý náramek, který měla po své babičce a matce. Chtěla ho někomu předat, ale protože sama nemá děti, dala ho mé dceři. Nedá se ani popsat, jak skvěle se k nám všichni chovali.

Co pro vás bylo nejtěžší na přizpůsobení se? Jaká byla největší změna oproti Sýrii?
Žádné zásadní problémy se neobjevily. Šlo hlavně o nějaké pracovní věci. Například způsob byrokracie je v Německu jiný než u nás. Museli jsme si zvyknout, že je všechno podle daných termínů, že je všechno naplánované. Nepříjemné bylo, že jsme si museli znovu dělat řidičáky, protože syrské nám v Německu neuznali, a já jsem si musela obnovit diplom z lékárnictví.

Když je řeč o práci, bylo těžké ji v Golzowě najít?
Pro mě to těžké nebylo. Nejdřív jsem pracovala v jedné organizaci jako tlumočnice pro další syrské uprchlíky, kteří ještě neuměli německy. Po čase jsem nicméně chtěla zkusit i něco jiného, ale nevěděla jsem, co je v Německu žádané. A kamarád mi poradil, že je velký nedostatek lidí v oblasti péče o seniory. Tak jsem si udělala rekvalifikační kurz jako ošetřovatelka a začala jsem pracovat pro katolickou diecézní organizaci, která provozuje dům seniorů. Pracuji tam dodnes a jsem tam moc spokojená.

Váš muž práci sháněl hůře. Bylo to pro něj těžké?
Manžel je velmi otevřený člověk a vůbec by ho nenapadlo bránit mi v osobním nebo pracovním rozvoji. Pokud je situace taková, že já práci mám a on ne, tak to nijak neřešíme, on mi nechce stát v cestě. Třeba teď mi volal, že právě pere prádlo. V Sýrii to bylo naopak: on byl neustále v práci, pracoval jako realitní makléř, a já jsem se starala o domácnost, ale s tím prohozením rolí nemáme problém. Od té doby, co jsme v Německu, pracoval manžel každé léto v zahradnické firmě, ale v zimě tam samozřejmě nebyla práce.

Působíte docela angažovaně – vystupujete na veřejných shromážděních, teď jste s filmem přijela do Česka. Co vás k tomu vede?
Chtěla bych ukázat lidem v Evropě, že syrští uprchlíci neutíkají ze země z vlastní vůle. Není to volba, my jsme byli nuceni uprchnout před válkou. Zároveň chci předvést, že jsme úplně normální lidé, vzdělaní a kultivovaní. V Sýrii jsme žili normální život a chceme ho žít i dál. Třeba i to, že cestuji sama – teď jsem přijela do Prahy bez manžela – by mělo ukázat, že ne všechny předsudky o muslimech jsou pravdivé. Chci ukázat, že islám se nerovná terorismus.

Když je řeč o vystupování na veřejnosti, prý byste odešli, kdyby vás lidé v Golzowě nepřijali. Mysleli jste to vážně? Kam byste šli?
Samozřejmě. Neříkala jsem to jenom jako nějakou frázi. Šlo o to, že kdybych viděla, že se nacházím ve společnosti, která mě nedokáže nebo nechce přijmout, musela bych odejít. Pak bychom zkusili začít znovu v nějakém větším městě. My jsme šli na venkov proto, že se tam mohlo ukázat, jací opravdu jsme, což by ve velkém anonymním městě nešlo. Na vesnici se ale v přímém kontaktu s místními muselo ukázat, jestli jsme schopní soužití s ostatními. A vyšlo najevo, že nejenže to možné je, ale navíc to velmi dobře funguje. To bylo naším cílem. Zvládnout ten experiment, jestli se syrská rodina, jako je ta naše, může uchytit na německém maloměstě.

Je o to víc překvapující, že se to povedlo, když v kraji okolo Golzowa získala pravicová populistická strana AfD dvacet procent hlasů.
Tady jde hodně o tu osobní úroveň. My máme mezi známými několik lidí, kteří volili AfD, ale normálně se s nimi stýkáme. Náš přítel nám vyprávěl, že se jeho kamarád, volič AfD divil, proč k nám jde na návštěvu. A náš přítel na to: „No ale podívej, vždyť oni pracují, učí se německy, snaží se rekvalifikovat, vždyť to tu zvládají skoro líp než ty.“ Takže i tihle lidé nás dokážou bez problémů přijmout. Samozřejmě že v každé skupině jsou slušní i špatní lidé. Ale to platí jak pro uprchlíky, tak pro jakoukoliv jinou skupinu.

Ta osobní úroveň byla hodně cítit v okamžiku, kdy se v Golzowě konalo večerní shromáždění obce a nálada na něm byla vyloženě protiuprchlická. Ale i ti největší odpůrci se vás zastávali, že vy jim nevadíte.
My jsme se snažili na všech frontách začlenit do místní společnosti. Účastnili jsme se všech akcí, které se v obci konaly, a pomáhali jsme je připravovat. Já jsem měla špatně placenou práci, ale alespoň jsem ji měla. A místní viděli, jak moc se snažíme, takže proti nám těžko mohli něco mít.

Ve filmu často říkáte, že kdyby to bylo možné, hned byste se vrátili do Sýrie. Ale co vaše děti? Určitě už si zvykly žít v Německu.
To je samozřejmě pravda. Děti říkají, že už jsou doma víc v Německu než v Sýrii. Pokud válka neskončí do dvou nebo do tří let, pravděpodobně už se nevrátíme a usadíme se v Německu natrvalo. Nechceme, aby si děti znovu musely zvykat na nové prostředí, Sýrie už je pro ně cizí. Už umí dokonce lépe německy než arabsky. Ale do Sýrie se určitě budeme vždycky rádi vracet a budeme tam pravidelně létat na návštěvy.

Jste už tedy teď v Německu šťastná? Cítíte se tam jako doma?
Na konci filmu říkám, že nejsem. Ale od té doby se toho hodně změnilo. Tehdy jsme měli malé bydlení, manžel neměl práci, budoucnost byla nejistá, ale teď je všechno jinak. Nyní máme svůj vlastní dům a spoustu přátel. Takže ano, teď už jsem v Německu jako doma. Teď už jsem šťastná.




Hlavní zprávy

Nejčtenější

Zemřela chovatelka uštknutá mambou, podle lékařů ale z jiné příčiny

Mamba zelená, kterou odchytil herpetolog do boxu. (05.10.18)

Žena, kterou v minulém týdnu uštkla mamba zelená, zemřela. Podle lékařů ale nebyl příčinou útok smrtelně jedovatého...

Tenhle objev se vymyká všemu, říká o úspěchu českých egyptologů jejich šéf

Ředitel Českého egyptologického ústavu Miroslav Bárta.

Čeští egyptologové opět potvrdili, jak jsou mimořádně úspěšní na své koncesi v Abúsíru nedaleko Káhiry. Oznámili další...



Zeman opět v živém vysílání mluvil vulgárně. O ekonomických „zm*dech“

Prezident Miloš Zeman vystoupil 5. října 2018 v Jízdárně Pražského hradu na...

Prezident Miloš Zeman v živém vysílání veřejnoprávního Českého rozhlasu opět mluvil vulgárně. Nejprve se ujistil, že...

Kvůli Zemanovým vulgaritám jsem chtěl vysílání ukončit, řekl moderátor ČRo

Prezident Miloš Zeman vystoupil 5. října 2018 v Jízdárně Pražského hradu na...

Prezident Miloš Zeman v pondělním živém vysílání Českého rozhlasu označil solární barony za ekonomické zm*dy. A opět...

Mladík zavraždil na Krymu dvě desítky studentů, zřejmě ze zhrzené lásky

Ve škole na Krymu se střílelo. Policie čin vyšetřuje jako masovou vraždu. (17....

Ozbrojený mladík, který se údajně mstil za neopětovanou lásku, zabil ve škole v Kerči na anektovaném Krymu 19 lidí. Po...



Další z rubriky

Nechtěl jsem ji zabít. Vrah bulharské novinářky přiznal vinu

Severin Krasimirov podezřelý z vraždy Viktorie Marinovové se k její vraždě...

Jednadvacetiletý muž podezřelý z vraždy bulharské novinářky Viktorije Marinovové v pátek veřejně přiznal vinu za její...

Turecko má důkazy v kauze saúdského novináře, nahrávku nikomu nedá

Turecká policie prohledala saúdskoarabský konzulát i v rezidenci konzula (19....

Turecko má důkazy v kauze zmizení novináře Džamála Chášukdžího ze saúdskoarabského konzulátu v Istanbulu, uvedl v pátek...

Kdysi prchali z Německa, nyní se kvůli brexitu chtějí Židé vrátit

Demonstrace proti antisemitismu v Berlíně (25. dubna 2018)

Společně s blížícím se brexitem žádá o repatriaci stále více Němců, kteří do Velké Británie přišli původně hledat nový...



Najdete na iDNES.cz