565). Tam, kde jsou tři tečky, patří "Zavrženíhodné umění matematické", což by mohlo získat Justiniánovi sympatie mnohých současných i bývalých studentů ještě dnes. Na Justiniánovu obranu je spravedlivé uvést, že to prý byl císař moudrý, svým kodexem umožnil přenést znalost římského práva do pozdějších dob, a že to prý s tou matematikou tak nemyslel. Ustanovení o "zavrženíhodném umění" je totiž umístěno v části o falešných prorocích a těch, kdo šíří nepravdivé předpovědi, což by při tehdejší neznalosti prognostiky ukazovalo, že měl na mysli spíše astrologii. Při té se také hodně počítá a rýsuje, což mimochodem dokládá, že ani užití matematiky ještě nedělá z nesmyslu moudro. Nicméně ani tento výklad jeho zákazu matematiky nevysvětluje, proč by se tolik lidí rádo přimluvilo za jeho doslovné přijetí. Je to vlastně podivné a snad hodno trochy zamyšlení - proč i jinak rozumní a vzdělaní lidé tak často ztuhnou a nasadí obranné mechanismy, když narazí na nepravidelně uspořádaná písmenka nějakého matematického vzorce. Matematika je přece jazyk dobře použitelný pro popis světa a její vyprávění bývají plná překvapení, estetických zážitků i užitečných rad. Přesto existuje dost lidí, kteří jsou vždy připraveni vidět oduševnělou citlivou bytost v tom, kdo se rozplývá nad něžnými přechody odstínů zeleně na lístcích jetele, a současně zavrhnout jako beznadějného suchara toho, kdo poznamená, že ty lístky jsou tři. Řekl bych, že v naší zemi je na tom matematika možná ještě o něco hůře než ve zbytku kulturní Evropy. V takové Francii se snad děti ve škole doslechnou o velkých matematicích jako o kusu národní kultury. U nás se ve školách pěstuje spíše pocit, že kultura je to, co se buď rýmuje, nebo se při tom autor umaže od barvy. Bude to asi zkamenělý pozůstatek našeho výkladu národního obrození, ve kterém se hodně mluví o spisovatelích a sem tam o jazykovědcích. Ale takový páter Vydra, jeden z významných matematiků a obrozenců první buditelské generace, má prostě smůlu. Nechodil tančit na Žofín, tak co s ním. Bylo by pomalu načase začít v lidech pěstovat pocit, že imatematické myšlení patří k základnímu vzdělání. Ne kvůli tomu, že zrovna teď žijeme v době počítačů a informatiky, ale proto, že schopnost myslet logicky a přesně je kus mentální kultury pěstované po mnoho generací. Mezi snoby je obvyklé předstírat cosi jako kulturní znalosti. Naučit se pár frází z divadelních kritik a výstavních brožurek nedá tak moc práce a i dost nekomplikovaný snob je dovede reprodukovat jen s malým zadrhnutím v řeči. Prokázat schopnost exaktního úsudku a abstraktního pohledu, která se získává především matematickou průpravou, to už je něco mnohem těžšího a pro našeho snoba nedosažitelného. Tak nad tím raději ohrne nos. Jenomže, chceme být hloučkem snobů, nebo partou lidí, kteří si cení každého dílku tvůrčího vědění? Pokud to druhé, tak bych se přece jenom přimlouval za to, abychom toho moudrého Justiniána nebrali v tomto případě doslova.
Autor je ředitelem Ústavu teorie informace a automatizace Akademie věd ČR
Autor je ředitelem Ústavu teorie informace a automatizace Akademie věd ČR
