"Kde jsou ti Američané? Lidé tady zdivočeli, někdo je musí zkrotit," opakuje, pohrává si se zásobníky a hlas mu přeskakuje rozčilením.
Bagdád zůstává městem chaosu, bezvládí a rabování. Nad horizont stoupají kužele černého dýmu z vykradených vládních budov, ulice ovládají muži se zbraněmi a v noci se Bagdád, metropole bez elektřiny, mění v město duchů, do jehož temnoty práskají výstřely.
"Už mi vyrabovali a spálili dva obchody, ale sem je nepustím," prohlašuje Adnan Narúf Muhammad, dvaapadesátiletý obchodník, který se před více než týdnem zabarikádoval v horním patře svého obchodu, odkud vede svoje bitvy s drancujícími bandami a odkud ostřeloval lupiče v bance naproti.
Oheň stoupá do vyšších pater, mohutné kotouče dýmu halí ulici a on zmoženě sedí na staré pohovce pokryté náboji do samopalu a pistole. Vypadá jako pistolník z Divokého západu. "Takhle jsem si jejich příjezd nepředstavoval," kroutí hlavou a sleduje americké vojáky, kteří při patrole sledují město z bezpečí věží rachotících obrněných vozidel.
Do Bagdádu se nicméně pomalu, ale jistě vrací život, vše se obrací k lepšímu. V dlouhých řadách zabedněných obchodů stále častěji vyčnívají stolky apatických prodavačů, na pultech u vyrabovaných či rozstřílených budov svítí červená rajčata, na jedné z hlavních tříd dýmá dřevo pod kotlíkem s čajem.
Na plastových židlích kavárny posedávají hosté, tváří se spokojeně a po očku sledují americké kolony. Dnes jsou k mání jen míchaná vajíčka s rajčaty. "Zítra bude i maso," říká hrdě majitel kavárny a hadrem utírá stolek v uplynulém měsíci zapadaný prachem.
Kousek dál od centra vláčí skupinka mladíků skříně a omlácené stoly z jakési vládní budovy obklopené sutí a ohořelými troskami vojenské techniky. Rabovat přišli pozdě, nic cenného na ně už po několika dnech nezbylo.
Jak říkají místní: rabování skončí v okamžiku, kdy už nebude co ukrást. "Vždyť to stejně nikomu nepatří," huláká mladík vláčející jakousi starou pušku u někdejší základny Republikánských gard severně od Bagdádu. Auto za autem mizí v obrovském areálu, auto za autem odjíždí naloženo tím, co zbylo.
A pořád něco zbývá - už zdálky je vidět, že dnes se rabujícím povedlo objevit další skladiště zbraní: skoro každý vláčí zbrusu novou protitankovou střelu. Vše se může hodit, jeden nese roli žlutého molitanu, další vláčí asi patnáct vesel ke gumovým člunům.
Američané tvrdí, že pro zastavení rabování činí maximum, opakují však, že nemohou suplovat funkci policie. Válka pro ně navíc stále neskončila. "Situace je nyní velmi dobrá. V hlavním městě se nesetkáváme téměř s žádným odporem, občas po nás někdo vystřelí, ale nic vážného," shrnuje stav věcí seržant George Bayardo, sledující šňůry aut na hlavní třídě.
Pád Iráku neznamenal jen zhroucení moci Saddáma Husajna, s ním zkolabovaly také struktury zabezpečující normální chod země. Policisté či zaměstnanci elektráren prostě přestali chodit do práce. Právě proto je dnes Irák paralyzován.
Nic sice nefunguje a cizinci, bez ohledu na národnost, často dostávají otázku: "Kdy už konečně pustíte proud?" Na válku se již neptají. "Patříme pod ministerstvo zdravotnictví, jenže to už neexistuje. Pracujeme dál, ale bez financí se už dlouho neobejdeme," říká Muhammad Šalla, lékař nemocnice Al Karch, skryté ve stínu palem poblíž řeky.
Vypadá unaveně, zachmuřeně a neustále, i do pokojů pacientů, s sebou vláčí samopal. Ani nemocnice neunikly rabování, a tak je musí bránit sami lékaři.
Optimisté však věří, že lepší budoucnost je jen otázkou času.
"Policejní auto!" zařve například taxikář Ali s radostí, již v jiných zemích pohled na hlídku nevyvolává. Přibrzdil a nadšeně hleděl na blikající majáček vozu. Uprostřed proudu aut na hlavní třídě stáli přísní policisté v nažehlených uniformách, ve velkém stylu nadávali neukázněným řidičům a po očku přitom sledovali americkou hlídku.
Američané se nyní zoufale snaží resuscitovat hlavní funkce zhrouceného systému a vyzývají Iráčany, aby se jim hlásili, aby s nimi spolupracovali. "Jsem elektrikář, a navíc mluvím jejich jazykem. Určitě mě zaměstnají," říká značně lámanou angličtinou Madžíd. "Vše se brzy uklidní," prorokuje.
Na Bagdád padá soumrak, ulice se rychle vyprazdňují a město v nejistotě dostává růžovou barvu podvečerního slunce. Prostranstvím před pochmurným palácem padlého diktátory se řítí splašený velbloud a vypadá trochu jako přízrak. "Je to vážně šílené město," poznamenává s povzdechem taxikář Ali.
