Zní to jako protimluv, ale je to tak: ve čtvrtek, přesně čtyři týdny po krvavých teroristických útocích a čtrnáct dní po nezdařeném pokusu o další vraždění, žil Londýn svým všedním životem.
Ale zároveň to byl úplně jiný Londýn. Spodní proudy teroru působí plíživě, ale jistě. Strachu se lze postavit, ale nelze jej vytěsnit.
Snědý mladý muž s batůžkem, který nastoupí do vagonu metra, rozkmitá v okolních hlavách neklidné myšlenky. Chladný rozum se marně brání představám a stereotypům. Vypadá jako oni, mohl by to být další z nich.
Tak jako se po 11. září dohadovala Amerika, snaží se dnes Británie předpovědět, jak londýnský teror změní společnost. Je jisté, že úder na Londýn cosi rozhýbal. Tak jako otřásl Američany, které sjednotil a rozštěpil zároveň.
Stmelil v odhodlání zlu čelit, ale rozklížil v názoru, jakým způsobem. Jen válkou s terorem, nebo i sebereflexí vlastní ohromující síly a moci? Britské otázky nebudou o nic lehčí. Několik desetiletí proudili do země lidé různých ras a náboženství.
Zdálo se, že tento přirozený proces by měl logicky přinést i přirozený výsledek. Neboli multikulturní společnost. Ale něco se zadrhlo a Británie začíná přemýšlet, kde se stala chyba.
Můžeme tolerovat jinakost, když ona sama naše hodnoty nenávidí a ničí? Ještě před měsícem by byla tahle otázka, nahlas a jasně vyslovená, společensky nemístná, politicky nekorektní.
Otřes z teroru však zbortil kulisy různých přetvářek, Británie procitla z hezkého snu do reálného světa. Světa těžkých a nepříjemných dotazů. A ještě těžších řešení.
