A tak velí té jedné desítce (nebo už dvěma desítkám?) koupených žoldáků a snaží se bojovat jakýsi partyzánský boj na vlastní pěst. (Ano, to její Události, její Počasí a její BBV jsou amatérskou partyzánštinou, ne to vysílání, které si s jejím porovnávám díky internetu.) Odmítnuta jako velitelka snad všemi v přední linii, kteří se rozhodli kašlat na její povely, sestavila si vlastní oddíl. (Z donucení i ze svobodné volby.) Dopována vzdorem, který umí dodat energii, ale bývá i původem pomstychtivosti a zákeřnosti, obrněna navenek i dovnitř, měla zřejmě na čas i krytá záda. Je vidět, že jako bývalá poradkyně Klause se něčemu naučila: čelit, neustupovat a zaútočit. Je pravděpodobné, že byla na místo ředitelky zpravodajství vyslána pod kuratelou, že nesmí za žádnou cenu ustoupit. V pohádkových scénářích následuje: Jinak budeš o hlavu kratší. Pokud to tak bylo, není pro ni cesty zpátky. To je psychicky náročné pro paní Bobošíkovou. Nemá kam ustoupit. Za patami se rozkládají bažiny zatracení a trestu.
Psychicky náročná je situace i pro povstalce. Je to část vojska v první linii, která odmítá poslouchat velitelku. I když celé týlové zabezpečení (tisícovka dalších vojáků) podporuje právě je a nepodporuje dosazenou komisařku, není snadné tak dlouho být zakopán ve špinavých okopech. Kolem střílen sviští kulky, okolo vybuchují granáty. A i když je možné brát tento příměr s rezervou (munice v tomto sporu je slepá – tady se nezabíjí), přece jenom: svým způsobem jsou tito pěšáci z první řady určeni na odstřel. V nedělním poledni na NOVĚ (7. 1.) se pan poslanec Langr nechal slyšet (když nedosáhl odchodu obou stran poslaneckým usnesením), že si nedovede představit, že by vojáci z první linie mohli zůstat ve vojsku i v míru. Na tuto prognózu zde přikývl i Langrův oponent Vladimír Mlynář! Zdá se, že nad těmi, kteří byli vzpurní, stahují se ošklivá mračna. Přestože zřejmě vyhrají, budou možná po vybojovaném boji (po odvedené špinavé práci) hozeni přes palubu. Stanou se (konečně a přece jenom) obětí politické normalizace. Nemělo by to tak být, ale chod dějin se rád posmívá a pro děti revoluce zná jen dvě “odměny”: metály (korýtka), nebo gilotinu (gulag). Pomníček na náměstí, nebo zapomnění. Budoucí nezávislé redaktory (dnes statečné vojáky) veřejnoprávní televize by odrovnaly oba způsoby. Jak vlastně zůstat normální a nepředpojatý? Pozvat si týden po vyhlášení příměří do “jednadvacítky” Klause a za další týden Bobošíkovou, klást jim vyvážené a střízlivé otázky, dát prostor také jim, aby zhodnotili situaci… Nediskvalifikovat je. A naopak nějakou dobu spíše nezvat ty, kdo jim včera pomohli: ať službou lidskou či medvědí… Půjde to?
Je to všechno psychicky náročné také pro diváka. Začal sympatizovat, promítl své emoce na obrazovku a za ni (sympatie a antipatie) a záhy přijde o nepřátele i o hrdiny. Bude frustrován. Bude muset vystřízlivět. Možná zesmutní. Možná se bude (teprve po příměří!) cítit bezmocný. Anebo o svou stranu nepřijde? Tak jako přežívají profesionální politici (i sarajevské atentáty), přežijí i profesionální novináři?
Právě to je asi psychicky náročné: bojovat a nevědět co s “vojákem revoluce” bude. Ať již po prohře nebo po vítězství. Jsem pro to, aby se již nyní připravoval a formuloval generální pardon. Dost bylo výplat typu “post–francouzských revolucí”, udělování řádů za zásluhy či honů na čarodějnice.
To, co přijde, bude teprve psychicky náročné.
