Bylo to také haiku naivní, myslelo si, že komunisti vylejzají jen na podzim.
Takové počasí zas máme. Mlhy, sychravo. Pesimista se raduje, že je důvod k pesimismu. Každý den je o chlup hůř než včera. Včera na nás jukl z listí komunista Filip, který je nominálně úplně jiný komunista, než jsou komunisti, ale z listí leze taky.
Co vyjukne zítra? Víc mlh, teplota klesá, je hnití listí a divný pach zániku. Za chvíli budou volby a takový optimista, který by volal: Brzy po zimě bude jaro, asi neexistuje. Ve skutečnosti se blíží teprve Paroubek, pak teprve listopad, leden... K jaru daleko.
Paroubek slibuje, že za nás z našich daní zaplatí poplatky u doktora. Inovace většího formátu ho nenapadne: ať za nás z našich daní zaplatí naše daně! Lidí, kteří tomu uvěří, bude dost.
Pravice se holedbá, že v listopadu nebudou víza do USA. Měl by říjnový Paroubek jako protizbraň slíbit, že v prosinci nebudou víza do Ruska a v létě že sem zas přivezou rakety SS, zbraň míru. Chápete tu předvolební sílu těch slibů? Děda Mráz, Sibiročka, jolka a tak dál?
Když ještě Sibiročka s Chruščovem v této zemi panovala, vykradli v naší obci hračkářství. Nechali tam vzkaz: Nehledej nás, vzal to děda Mráz. Až to rozdá, přijde zas. Krádež se rázem změnila ve spravedlivou, tehdy vychvalovanou redistribuci od těch, kteří hračky mají, k těm, kteří je nemají.
I to může zas být předvolební téma: vezměte lidem, co mají, a dejte to těm, kteří to nemají. To je spravedlivé, ať už je počasí kalné nebo ne. Počasí se politice dost podobá. Sliby, toto že někdo dostane, tamto že mu bude zařízeno, že je slunce samo od sebe, nebo tma v noci, že jsou hvězdy a nemoc zadarmo, že teplota padá a nikdo neví, proč to všechno je.
To se to pak hlasuje. Listy se krásně zbarvují, jak tváře kandidátů, na holých větvích se zachycují matné stopy mrtvého už léta a do toho kýče právě meteorolog Paroubek prorokuje: Bude zima, led, Rusáci a černá slovanská noc bez radioaktivního západu.
Politik=umělec
V muzeu moderního umění v N. Y. vystavují umělecké dílo – provázek napjatý mezi zdí a podlahou ve tvaru lichoběžníku. Dílo muzeu daroval jedinec. Od léta (horko, slunce), kdy jsem to viděl, až dodnes (mlhy, listí) mi vrtá hlavou, co jedinec muzeu vlastně daroval?
Provázek, čtyři připínáčky? Nebo tajemství úhlů, které provázek svírá se zdí? Byl dar v podobě středoškolské úlohy, sestroj trojúhelník, znáš-li úhel, stranu, úhel? Co stvořil umělec? Seznam úhlů, sílu provázku? Nebo maketu, kus zdi, kus podlahy?
Mnoha lidem se dílo přes tyto pochyby líbí. Je jímavě prosté. A blbé. Osamělý, ale neohrožený špagát mezi velikány. Miró, Kandinsky, špagát. To je, co?
Komu to podivuhodně nečitelné dílo nepřipomíná volební programy, hesla a Paroubkovy příplatky na nedoplatky, je slepý. I politik je umělec. Mezi připínáčky napíná špagát, na němž tančí. Věří, že zaujme.
Paroubkovi lidi neřeknou, že kdo nechce radar z USA, bude ho mít z Ruska, ačkoliv to vědí a Rusko chtějí. Říkají jako tenkrát: nechtěj USA, bojuj za mír.
V prosinci už bude sníh a led. Naivní nadšenci se pohrnou chlastat na hory, skeptici si smutně zazpívají: v prosinci, když zmrzlo listí, komunisti jsou tu furt. Podle Paroubka už budou v té době ve vládě. Nebo u vlády. Nebo za ní. Napjati jak špagát mezi koalicí zřejmou či tajnou. Takové máme počasí.
