Škody způsobené ve zmíněných zemích otroctvím a kolonialismem v nich zanechaly silný odkaz. A ačkoliv tyto země spravují své záležitosti už několik desetiletí samy, Francie má stále povinnost přátelství, která jí brání zapomenout a vyžaduje, aby přijala určitý druh chování.
Věk nevěst je důležitý ukazatel
Pobřeží slonoviny disponuje značným zemědělským bohatstvím (a také zlatem, diamanty a železnou rudou), v Tunisku najdeme velká ložiska fosfátů, Libye má ropu a všechny tři země se těší relativně mírnému klimatu. Žádná z nich však po získání nezávislosti nezažila hospodářský rozmach. Proč?
Francouzský historik a sociolog Emmanuel Todd tvrdil, že hospodářský rozmach obvykle všude na světě přichází 60-70 let poté, co 50 procent obyvatel dosáhne gramotnosti. Navíc platí, že čím vyšší je průměrný věk sňatku u žen, tím rychleji se gramotnost šíří. Čím déle tedy byla žena svobodná a mohla získávat vědomosti, tím silnější je její touha a schopnost předávat tyto vědomosti dětem.
Emmanuel Todd (1951), francouzský historik, demograf a sociolog
Severní Německo a jižní Skandinávie byly prvními oblastmi, které masovou gramotnost zažily, a o několik desetiletí později zde následoval rychlejší hospodářský rozvoj. Jde o místa, kde se ženy po nějaký čas vdávaly v průměru asi ve třiadvaceti letech. Naproti tomu v arabském světě a většině Afriky se ženy v průměru vdávají ve věku kolem patnácti let.
Tři země, trojí různé rozložení sil
Tunisko, Egypt a Libye jsou tři zjevné případy rozhněvanosti mas kvůli nedostatečnému hospodářskému rozvoji a diktaturám, jimž byl nedostatečný rozvoj oprávněně přičítán. Hlavní rozdíl mezi těmito třemi zeměmi spočívá v tom, že v Tunisku a Egyptě dospěl hospodářský rozvoj tak daleko, že zde vznikla střední vrstva drobných obchodníků, která zahájila povstání a měla dost členů na to, aby mohla uspět – přinejmenším v úsilí svrhnout diktátora.
Libye je úplně jiný případ. Zdejší zloba, přiživovaná bídou a nedostatkem potravin, nemá buržoazní, nýbrž lidový ráz. Síly odporu jsou příliš omezené, zatímco armáda – klíčový nástroj sociálního pokroku chudých – zůstává v rukou diktatury. Povstání samo o sobě nemohlo uspět; od počátku se dala očekávat strašlivá a krvavá represe.
Francouzské jednotky v Abidžanu (8. dubna 2011)
Pobřeží slonoviny se severní Africe v ničem nepodobá; jeho problémy jsou ryze lokální, etnické a náboženské. První prezident země Félix Houphouet-Boigny byl zvolen po získání nezávislosti v roce 1960 a v úřadu setrval až do své smrti v roce 1993 – vždy přitom dbal na to, aby vlády sestavoval ze zástupců všech kmenů a aby existovala rovnováha mezi katolíky z jihu a muslimy ze severu. Avšak jeho nástupce Henri Konan Bédié neměl jeho talent ani odvahu. Svou moc založil na venkovských katolících a svou vládu na kmenové příslušnosti. Kromě toho přišel s legitimizujícím konceptem identity občanů (Ivoirité), jehož cílem bylo do značné míry znevýhodnit muslimy ze severu země coby cizince, poněvadž jejich kmeny zasahovaly i do Mali a Burkiny Faso.
Tato politika vyvolala skrytý konflikt a vojenský převrat v roce 1999 přivedl k moci generála Roberta Gue?ho. Ten však vládl pouhé tři roky a v roce 2002 se stal obětí atentátu, jenž vyslal znesvářené strany v zemi na cestu občanské války. V této napjaté atmosféře bylo kandidátovi severu Alassanemu Ouattarovi, muslimovi a bývalému vysokému představiteli Mezinárodního měnového fondu, upřeno právo kandidovat v prezidentských volbách v roce 2005. Tehdejší vítěz a zástupce jihu Laurent Gbagbo pak v roce 2010 odmítl uznat volební porážku od Ouattary, což vyvolalo násilný konflikt a strach z dlouhé občanské války, která by mohla přerůst v genocidu.
Laurent Gbagbo v hotelu Golf v Abidžanu (11. dubna 2011)
Ozbrojená solidarita zatím není valná
V Libyi i Pobřeží slonoviny se masakry civilních obyvatel daly předvídat. V obou případech musela Paříž i hlavní města dalších zemí řešit otázku, zda zasáhnout. A v obou případech měla Francie očividný zájem nezasahovat, aby vymazala svou koloniální minulost (o Pobřeží slonoviny to platilo více než o Libyi, kde byla evropským kolonizátorem Itálie). V Pobřeží slonoviny však žijí desetitisíce francouzských občanů. A Francie je musela ochránit.
Vzhledem k bezuzdnému násilí plukovníka Muammara Kaddáfího se situace v Libyi dostala do sféry působnosti Rady bezpečnosti Organizace spojených národů a také nedávno vyhlášené „zodpovědnosti chránit“, kterou OSN uplatňuje na civilisty ohrožené vlastní vládou. Libyjští civilisté jsou nyní pod ochranou mezinárodního práva. Tohoto stavu mohlo dosáhnout pouze rozhodnutí na mezinárodní úrovni. Libanonský hlas pro vojenský zásah v Libyi v tomto smyslu nejen posiluje jeho legitimitu, ale zároveň budí podezření, že Kaddáfího brutalitu odsuzuje dokonce i Írán.
Libyjští rebelové hledí do dáli z tanku, který patřil Kaddáfího jednotkám (18. dubna 2011)
Jakmile padlo rozhodnutí o intervenci, stala se bohužel nejviditelnější ze všech zasahujících zemí Francie, která má největší ozbrojené síly ve Středozemním moři, přičemž jen malý počet dalších zemí byl schopen připojit se k ní, a dále k Velké Británii a ke Spojeným státům. Mezinárodní solidarita ve věci ozbrojené ochrany ohrožených populací bohužel ještě stále neexistuje.
Hrozí nebezpečí, že ve velké části Afriky budou bývalí imperialisté v podezření, že jsou imperialisty dodnes, následkem čehož by se mohl vývoj mezinárodního práva jevit jako pouhá mocenská hra. V Pobřeží slonoviny je to ještě zjevnější: byla to OSN, která výslovně požádala, aby Francie coby jediná zahraniční síla v zemi prosadila plnění rezoluce označující Ouattaru za řádně zvoleného prezidenta a Gbagba za uzurpátora moci. Francie se tohoto úkolu zhostila docela dobře, když například přenechala Gbagbovo zatčení Ouattarovým silám. Občanské válce se podařilo zabránit.
Minulost je prostě pryč
Je projevem ryzí hlouposti domnívat se, že se Francie snaží obnovit své zaniklé impérium. Zaniklé imperialismy už nemají smysl. Skutečné problémy dneška se diametrálně liší od doby, kdy na světě vládla koloniální impéria, a je třeba je řešit neimperialistickým způsobem. Ve skutečnosti je dnes zapotřebí, aby světová veřejnost začala být přesvědčena o potřebnosti efektivní mezinárodní organizace, která by dohlížela na mír a dodržování lidských práv.
Michel Rocard v čase, kdy byl ministerským předsedou Francie (1988-1991)
Michel Rocard je bývalý premiér Francie a bývalý vůdce Socialistické strany.
Copyright: Project Syndicate, 2011. Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka. Titulek a mezitiulky jsou redakční.
