Eutanazii značná část veřejnosti vnímá jako něco, co rozšiřuje naše svobody a obohacuje evropské pojetí lidských práv. Když v roce 2002 eutanazii uzákonil holandský parlament, média o Nizozemsku vesměs psala jako o avantgardní zemi, která kráčí v čele evropského pokroku. Tyto zprávy však zcela pominuly jednu poněkud zneklidňující skutečnost.
Nacistická avantgarda
Holandsko nebylo prvním státem, který zavedl eutanazii do praxe (pozor, nezaměňovat eutanazii - tedy usmrcení člověka druhou osobou, za pomoci jedu, smrtící injekce etc. - s diskusí, jak dlouho uměle udržovat při životě umírajícího člověka napojeného na přístroje, což je otázka naprosto legitimní). Tím státem bylo nacistické Německo. Stalo se tak na základě vůdcova výnosu z října 1939, antedatovaného k 1. září 1939 - k počátku druhé světové války, která měla zásadním způsobem urychlit přeměnu světa podle představ nacistů v nový světový řád.
V nacistickém projektu nové společnosti hrál program eutanazie klíčovou roli. Už sám tento fakt by nás měl přinejmenším znepokojit. Nestalo-li se tak, je logicky na řadě otázka: Má snad nacistická forma moderny a současná liberální společnost něco společného? Mohou mít tyto dvě na první pohled protichůdné společenské formace podobný pohled na člověka a na lidskou společnost? To jsou otázky, jimž bychom - zvláště v Evropě, v kolébce všech moderních totalitarismů - měli věnovat maximální pozornost.
Tak kdy to bude, babičko?
Současná liberální společnost eutanazii legitimizuje údajným soucítěním s trpícím a souhlasem toho, jenž má být s požehnáním státu sprovozen ze světa.
Sebevíce proklamovaný altruismus však nemůže zastřít skutečnost, že v případě usmrcení trpícího pacienta se rovněž jedná o ukončení života člověka, který není společnosti již nijak k užitku - naopak, stojí ji nemalé finanční prostředky, příbuzným přidělává starosti a vystavuje je stresu. Vlastně se dá říct, že se trápí všichni: pacient, společnost i příbuzní, a náš na první pohled příkladný altruismus hned získá poněkud jiné zabarvení - zvláště když se ona starostlivost o utrpení druhého projeví podáním jedu. Nechceme nakonec eutanazii my, dosud zdraví lidé a láskyplní příbuzní?
Zastánci eutanazie však tvrdí, že by to měla být svobodná volba těch, kdo umírají a trpí. Ale jde "svobodnou volbu" uzákonit? Navíc je čirý alibismus tvrdit, že člověk se rozhoduje pouze sám za sebe. Už sama legalizace eutanazii nejen umožní, nýbrž ji zároveň předjímá, ponouká k ní. Když budete nevyléčitelně nemocný a budete umírat, okolí od vás začne automaticky očekávat, že si požádáte o eutanazii. Stane se to společenskou normou, a ten, kdo eutanazii odmítne, bude nakonec vydělen ze "slušné" společnosti, kde se eutanazie na jedné straně očekává a na straně druhé trpně přijímá. Fyzicky i psychicky oslabená umírající babička se nechá zabít, aby nebyla rodině na obtíž, aby na stará kolena "nedělala ostudu". Z altruismu se stane horor nebo taky příběh z nacistické zdravovědy.
Ideové schéma i lékařský žargon jsou dnes obdobné, ne-li identické jako za nacismu. Jak to tehdy vypadalo? Už zmíněný Hitlerův válečný výnos mluvil o eutanazii jako o "udělení smrti z milosti" - tedy jako o určité výsadě či službě druhému. Komise, která rozhodovala o eutanazii těžce duševně postižených pacientů, napsala do posudku buď červené plus, což znamenalo léčbu, tedy smrt, nebo modré minus, což byl život. Jed byl nazýván lékem a usmrcení milosrdenstvím.
Původně mělo být dobrodiní "humánní smrti" vyhrazeno pouze pro postižené Germány. Dynamičnost nacistického systému, která exponenciálně rostla s vypuknutím válečného konfliktu, však privilegium eutanazie rozšířila o další společenské kategorie, o lidi "biologicky nehodnotné" či "rasově méněcenné".
Jistě, to byl zločinný nacistický režim. Ale co s tím máme společného my? K tomu si stačí položit jednoduchou otázku: Kolik procent lidí by dnes - zejména při zachování anonymity dotazovaných - odpovědělo kladně na dotaz, zda lze eutanazii podrobit těžce duševně postižené pacienty na uzavřených odděleních psychiatrických léčeben? Bylo by těch procent sedmdesát, osmdesát, či devadesát? A ani v nejmenším by je přitom nenapadlo, že se z otevřené společnosti roku 2007 přenesli rovnýma nohama do nacistické reality roku 1939: od takzvané asistované sebevraždy zcela volně přešli k nacistické praxi vraždění duševně chorých (nezbytný souhlas pacienta s eutanazií u duševně postižené, tedy nesvéprávné osoby není možný).
Bylo by možné tento skok z Evropy 21. století zpět do nacistické Třetí říše považovat za jakési pouhé nedorozumění? Jaká je současná praxe eutanazie v Nizozemsku u osob takzvaně nekompetentních? Nepraktikovali nacisté vlastně něco, co je ve skutečnosti latentně přítomno v moderní západní civilizaci, která na společnost hledí jen jako na technický, ekonomický, biologický či lékařský problém? Co se týká profesí, procento zastoupení nacistů mezi lékaři bylo nejvyšší.
Šíření milosrdenství
Stejně jako se v nacistickém Německu rozšiřovaly kategorie osob, na které se „humánní smrt“ vztahovala, můžeme počítat s postupnou emancipací eutanazie: její praxe se zbyrokratizuje a začne se řídit svou vnitřní zákonitostí - bude mít tendenci růst a vyhledávat stále více a více potravy pro to, aby potvrdila svou existenci. Zvláště vstoupí-li do celé věci ekonomická racionalizace, která je liberální společnosti vlastní: proč se například starat o duševně postižené lidi, kteří si spotřební svět kolem sebe sotva uvědomují, když by ušetřené prostředky šly použít třeba na vzdělání afrických dětí?
V umění zdůvodnit si vlastní počínání má lidská společnost bohatou praxi. Ministryně zdravotnictví Els Borstová za nizozemské levicové liberály kdysi navrhla, aby každý starý člověk - nikoli jen ten, který je nevyléčitelně nemocný a trpí -měl právo požádat o smrtící pilulku a ukončit tak svůj život. Ano, a dobrodiní eutanazie bychom mohli poskytnout dalším lidem, kteří nejsou mladí, zdraví nebo šťastní - třeba bezdomovcům nebo nešťastně zamilovaným, jak se ostatně v Nizozemsku i děje: eutanazie je zde beztrestně používána i v případech jinak zdravých lidí, kteří jen nechtějí dál žít.
Selekce
Zákon o eutanazii především dělí lidi na ty, které je možno beztrestně zabít, a na ty, které nikoliv. Přistoupíme-li na to, že lidský život není pouze jeden, jediný, nedotknutelný za jakékoli situace, a začneme-li rozlišovat mezi tzv. hodnotným životem a nehodnotným životem, který je možno ukončit, začíná selekce, která stála na počátku cesty na rampu v Osvětimi.
Uzákoněním eutanazie de facto říkáme, že nevyléčitelně nemocní, kteří umírají, vlastně už nejsou lidé, tedy ne plnohodnotní lidé. Ty nejbezbrannější a nejpotřebnější, kteří by měli naopak stát v centru naší péče a pozornosti, zákonem vydělíme z kolektivu lidí. Argumentovat přitom, že si to oni sami přejí, je obludný alibismus hodný kupříkladu vnitrokomunistických procesů padesátých let minulého století. Už jen sám nápad odstranit utrpení ze světa tím, že usmrtím člověka, který trpí, je nápad hodný Josefa Mengeleho či Josifa Vissarionoviče Stalina.
Dveře do předpeklí Uzákoněním eutanazie se z ryze soukromého stane veřejné. Místo přirozené pomoci bližnímu, soucítění příbuzných, přátel, lékařů nastupuje zdravověda, státní mašinerie a zákon. Jakmile stát tak nekompromisním způsobem, jako je přijetí zákona, vstoupí do de facto nejintimnějších záležitostí lidského života, jako je umírání, začíná totální nárok státu na lidskou bytost. Kde tento nárok skončí?
Ať vyrazíme s eutanazií jakýmkoli směrem, stále nás to vrací ke dveřím do předpeklí. Zůstane Hippokratova přísaha jako němý svědek humanistického starověku v době emancipace medicíny, biologie etc. od všech tradičních nábožensko-filozofických vazeb, na prvním místě od křesťanskožidovské etiky?
