Je tu jen jeden důvod: "citlivost" čili strach politiků v Německu a Rakousku. Ty děsí představa, jak asi zareagují jejich voliči na zjištění, že už za pár let by si u nich mohl Čech nebo Polák hledat práci za stejných podmínek jako místní lidé. Že totéž bude platit i v naší republice, v Litvě či ve Slovinsku, že i zdejší lidé si budou muset už záhy zvyknout na neomezenou konkurenci cizích pracovníků, to je nezajímá. A nepůsobí na ně ani fakt, že za prací se do Německa a do Rakouska žádný Čech nijak nežene.
Evropská omezení mají dvojí tvář: jedna je ryze propagandistická, určená pro předvolební účely v Německu. Proto se navrhují letitá omezení na hledání práce v EU. Tento záměr v nás oprávněně vyvolává pocit nespravedlnosti. Berlín a Vídeň tu mohou apelovat aspoň na naši solidaritu, na potřebu pochopit jejich problémy.
Za propagandistickým krokem se však skrývá reálný problém. Německo i Rakousko mohou po vstupu do EU uvalit omezení na působení řady českých firem. Ani tento záměr není nijak zdůvodněn. Přitom pro zdejší firmy to může znamenat velké faktické škody.
Tady už nejde o propagandu - tady jde o ústupky před vlivnými lobby. Pokud někdo tato omezení chce, musí je před celou unií přesvědčivě obhájit a dokázat, že žádné jiné řešení není možné.
O to musí naše diplomacie usilovat. Musí žádat Němce a Rakušany, aby dokázali, že čeští stavbaři či pečovatelské firmy jsou pro ně větším nebezpečím než stejné firmy v dnešní unii. Musí si vynutit přesné podmínky, za nichž lze uplatnit nějaké omezení, a musí získat nástroje, s nimiž je bude možné co nejdříve rušit.
Německo a Rakousko jsou klíčové země. Mají největší obavy, a tak se za ně budou schovávat další, kteří budou chtít také chránit své trhy a firmy. V jednáních s unií rozhodně nenastává čas odpočinku. Spíše naopak, přichází čas tvrdé práce a boje o své.
