Výhody, jež by přistoupení Turecka Evropě přineslo, by vzhledem k obrovským příležitostem plynoucím ze současných okolností měly být zřejmé. Za situace, kdy byl Recep Tayyip Erdogan právě zvolen tureckým premiérem na další období a předsednictví EU se na konci měsíce ujímá Polsko, tedy země dobře obeznámená s významem strategického postavení Evropy ve světě, nadešel pro Unii a pro Turecko čas na „restart“ jednání o tureckém členství.
Časy se prostě změnily
Prospěch, jejž Turecko může Evropě přinést, byl zřetelný už před „Arabským jarem“. Evropa je ze své podstaty kulturně pestrá, takže rozmanitost je osudem EU. A pokud Evropa nechce být skanzenem, nýbrž aktivním globálním hráčem, potřebuje svěží perspektivu a energii tureckého lidu.
Evropa je dnes větší a jiná, než byla roku 1999, kdy bylo Turecko pozváno k zahájení přístupového procesu. Zažívá také hlubokou hospodářskou krizi, která propukla zhruba v době, kdy byla konečně přijata Lisabonská smlouva, vytvořená s cílem vyjít vstříc rozšiřování EU. Kdyby byla smlouva podle původního záměru schválena v roce 2005, byla by v platnosti už šest let a nápor krize na ekonomické řízení EU, tak zřetelný na současných problémech eurozóny, by byl mnohem zvladatelnější. Unie však vždy problémům čelí, vyřeší je a kráčí dál. Dnes nemáme ministerstvo financí, ale co nevidět budeme mít něco podobného. Rovněž Evropská centrální banka má dnes pravomoci, které si řekněme v roce 1997 nikdo ani nedovedl nepředstavit.
Významná výzva, s níž se Evropa teprve musí vypořádat, je migrace, která bude časem čím dál větším problémem. Mezi dneškem a rokem 2050 se počet evropských pracujících sníží o 70 milionů. Zachování naší ekonomiky vyžaduje migraci a otevřené hranice EU – a zkrocení evropských populistických hnutí, která se odtahují od „cizinců“.
Devatenáct kapitol z pětatřiceti
Dnešní Turecko se také od roku 1999 dramaticky liší, politicky i ekonomicky, což má značnou souvislost s procesem přistupování k Evropské unii. Bez přitažlivosti Unie – její „měkké“ moci – by k takovým změnám skutečně nedošlo. Ekonomicky dnes Turecko patří do G20 – a účinně tam působí. Politicky se Turecko vyprofilovalo jako regionální lídr a tuto svou roli bere nesmírně vážně.
Vzhledem k tomu, že právě proběhly parlamentní volby a bude se schvalovat nová ústava, Turecko se blíží do epochálního okamžiku. Byl jsem členem španělské ústavní komise, která v letech 1975 a 1976 po Frankově smrti napsala španělskou ústavu, takže vím, jaké to je, přecházet od diktatury k demokracii – a jak důležité je koncipovat ústavu na základě konsenzu.
Vztah mezi EU a Tureckem byl navázán dohodou o přidružení, podepsanou v roce 1963. Teď běží přístupová jednání a je třeba otevřít 35 „kapitol“ – od zemědělství po energetiku, konkurenční soutěž, životní prostředí, zaměstnanost, sociální politiku a řadu dalších témat. Zatím jsme otevřeli 19 kapitol – méně než bychom si přáli. Skutečný problém ale tkví v tom, že doposud jsme uzavřeli jen jedinou kapitolu, a co je ještě horší, tempo vyjednání zpomalilo. Ve druhé půli roku 2010 se vlastně vůbec nic neodehrálo. Doufám, že v roce 2011 bude dosaženo smysluplného pokroku.
Potřebujeme e ekonomicky i politicky
Turecko a EU se vzájemně potřebují. Na unijní státy dnes připadá 75 procent zahraničních investic do Turecka a zhruba polovina tamního exportu a cestovního ruchu. Energetická bezpečnost Evropy zase závisí na spolupráci s Tureckem při přepravě ropy a zemního plynu ze střední Asie a Středního východu.
Potřebujeme se navzájem i politicky. Sousedství Turecka je i naše sousedství; jeho problémy jsou i naše problémy. Členství Turecka v Unii by mělo pro EU mnoho bezpečnostních přínosů a strategických výhod, počínaje vazbou mezi EU a NATO, jehož je Turecko už dlouho členem.
Obdobně platí, že angažmá EU v dnešních problémech středomořského regionu by bylo v součinnosti s Tureckem mnohem snazší. V Bosně a Hercegovině je spolupráce mezi EU a Tureckem zásadní pro dosažení trvalého řešení.
V roce 1999 se Turecko nechtělo stát kandidátem na přistoupení, protože tamní lídři se domnívali, že podmínky by byly příliš tvrdé. Byl jsem tam; hovořil jsem o půlnoci s premiérem Bülentem Ecevitem, pak s prezidentem Sülejmanem Demirelem. Dva dny nato Ecevit přijel do Helsinek, aby oficiálně oznámil přání Turecka stát se členem Evropské unie. A my jsme řekli: Turecko bude členem EU. Podpořil jsem podpis onoho dokumentu; dnes bych udělal totéž.
V dnešních časech, nelehkých a nepředvídatelných, leč plných naděje, svět potřebuje spolupráci Turecka a EU. Neznamená to tu a tam se sejít a pak rozhodnout jak řešit určitý problém. Znamená to cosi mnohem hlubšího a lépe definovaného. Znamená to vstup Turecka do Unie. Právě to je můj sen a za jeho splnění nepřestanu bojovat.
Javier Solana, bývalý vysoký představitel Evropské unie pro zahraniční a bezpečnostní politiku a bývalý generální tajemník NATO, je význačným spolupracovníkem Brookings Institution a předsedou Centra ESADE pro globální ekonomiku a geopolitiku.
Copyright: Project Syndicate, 2011. Z angličtiny přeložil David Daduč.; titulek a mezititulky jsou redakční.