Výhody, jež by přistoupení Turecka Evropě přineslo, by vzhledem k obrovským příležitostem plynoucím ze současných okolností měly být zřejmé. Za situace, kdy byl Recep Tayyip Erdogan právě zvolen tureckým premiérem na další období a předsednictví EU se na konci měsíce ujímá Polsko, tedy země dobře obeznámená s významem strategického postavení Evropy ve světě, nadešel pro Unii a pro Turecko čas na „restart“ jednání o tureckém členství.
Parlamentní volby v Turecku
Časy se prostě změnily
Prospěch, jejž Turecko může Evropě přinést, byl zřetelný už před „Arabským jarem“. Evropa je ze své podstaty kulturně pestrá, takže rozmanitost je osudem EU. A pokud Evropa nechce být skanzenem, nýbrž aktivním globálním hráčem, potřebuje svěží perspektivu a energii tureckého lidu.
Evropa je dnes větší a jiná, než byla roku 1999, kdy bylo Turecko pozváno k zahájení přístupového procesu. Zažívá také hlubokou hospodářskou krizi, která propukla zhruba v době, kdy byla konečně přijata Lisabonská smlouva, vytvořená s cílem vyjít vstříc rozšiřování EU. Kdyby byla smlouva podle původního záměru schválena v roce 2005, byla by v platnosti už šest let a nápor krize na ekonomické řízení EU, tak zřetelný na současných problémech eurozóny, by byl mnohem zvladatelnější. Unie však vždy problémům čelí, vyřeší je a kráčí dál. Dnes nemáme ministerstvo financí, ale co nevidět budeme mít něco podobného. Rovněž Evropská centrální banka má dnes pravomoci, které si řekněme v roce 1997 nikdo ani nedovedl nepředstavit.
Významná výzva, s níž se Evropa teprve musí vypořádat, je migrace, která bude časem čím dál větším problémem. Mezi dneškem a rokem 2050 se počet evropských pracujících sníží o 70 milionů. Zachování naší ekonomiky vyžaduje migraci a otevřené hranice EU – a zkrocení evropských populistických hnutí, která se odtahují od „cizinců“.
Devatenáct kapitol z pětatřiceti
Dnešní Turecko se také od roku 1999 dramaticky liší, politicky i ekonomicky, což má značnou souvislost s procesem přistupování k Evropské unii. Bez přitažlivosti Unie – její „měkké“ moci – by k takovým změnám skutečně nedošlo. Ekonomicky dnes Turecko patří do G20 – a účinně tam působí. Politicky se Turecko vyprofilovalo jako regionální lídr a tuto svou roli bere nesmírně vážně.
Vzhledem k tomu, že právě proběhly parlamentní volby a bude se schvalovat nová ústava, Turecko se blíží do epochálního okamžiku. Byl jsem členem španělské ústavní komise, která v letech 1975 a 1976 po Frankově smrti napsala španělskou ústavu, takže vím, jaké to je, přecházet od diktatury k demokracii – a jak důležité je koncipovat ústavu na základě konsenzu.
Španělský diktátor Francisco Franco (vlevo) předává rodině ocenění za velký počet dětí (březen 1942). Únosy dětí začaly právě za Francovy vlády.
Vztah mezi EU a Tureckem byl navázán dohodou o přidružení, podepsanou v roce 1963. Teď běží přístupová jednání a je třeba otevřít 35 „kapitol“ – od zemědělství po energetiku, konkurenční soutěž, životní prostředí, zaměstnanost, sociální politiku a řadu dalších témat. Zatím jsme otevřeli 19 kapitol – méně než bychom si přáli. Skutečný problém ale tkví v tom, že doposud jsme uzavřeli jen jedinou kapitolu, a co je ještě horší, tempo vyjednání zpomalilo. Ve druhé půli roku 2010 se vlastně vůbec nic neodehrálo. Doufám, že v roce 2011 bude dosaženo smysluplného pokroku.
Potřebujeme e ekonomicky i politicky
Turecko a EU se vzájemně potřebují. Na unijní státy dnes připadá 75 procent zahraničních investic do Turecka a zhruba polovina tamního exportu a cestovního ruchu. Energetická bezpečnost Evropy zase závisí na spolupráci s Tureckem při přepravě ropy a zemního plynu ze střední Asie a Středního východu.
Potřebujeme se navzájem i politicky. Sousedství Turecka je i naše sousedství; jeho problémy jsou i naše problémy. Členství Turecka v Unii by mělo pro EU mnoho bezpečnostních přínosů a strategických výhod, počínaje vazbou mezi EU a NATO, jehož je Turecko už dlouho členem.
Turečtí vojáci sledují dění za syrskou hranicí (28. června 2011)
Obdobně platí, že angažmá EU v dnešních problémech středomořského regionu by bylo v součinnosti s Tureckem mnohem snazší. V Bosně a Hercegovině je spolupráce mezi EU a Tureckem zásadní pro dosažení trvalého řešení.
V roce 1999 se Turecko nechtělo stát kandidátem na přistoupení, protože tamní lídři se domnívali, že podmínky by byly příliš tvrdé. Byl jsem tam; hovořil jsem o půlnoci s premiérem Bülentem Ecevitem, pak s prezidentem Sülejmanem Demirelem. Dva dny nato Ecevit přijel do Helsinek, aby oficiálně oznámil přání Turecka stát se členem Evropské unie. A my jsme řekli: Turecko bude členem EU. Podpořil jsem podpis onoho dokumentu; dnes bych udělal totéž.
V dnešních časech, nelehkých a nepředvídatelných, leč plných naděje, svět potřebuje spolupráci Turecka a EU. Neznamená to tu a tam se sejít a pak rozhodnout jak řešit určitý problém. Znamená to cosi mnohem hlubšího a lépe definovaného. Znamená to vstup Turecka do Unie. Právě to je můj sen a za jeho splnění nepřestanu bojovat.
Představitel EU pro zahraniční politiku Javier Solana (vpravo) a náměstek americké ministryně zahraničí William Burns na jaderných jednáních v Ženevě (1. října 2009)
Javier Solana, bývalý vysoký představitel Evropské unie pro zahraniční a bezpečnostní politiku a bývalý generální tajemník NATO, je význačným spolupracovníkem Brookings Institution a předsedou Centra ESADE pro globální ekonomiku a geopolitiku.
Copyright: Project Syndicate, 2011. Z angličtiny přeložil David Daduč.; titulek a mezititulky jsou redakční.
