Nejnovější album Jason Moran nazval Ten a nahrál je se svým stálým triem (basista Tarus Mateen a bubeník Nasheet Waits). Vzhledem k naznačené muzikantově historii vyznívá celkem střízlivě. Společným znakem s předchozí tvorbou je snad jen okolnost, že Ten nelze přiřadit k žádnému z historicky definovaných stylů: Jason Moran si prostě hraje po svém, zajímavě - možná v jakémsi velmi uvolněném postmoderním mainstreamu, ale i od toho si udržuje osobitý odstup.
Jason Moran
Často rád mění tempa: většinou z pomalého lyrického začátku dojde ke vzrůstajícímu, byť ne přesně doubletimovému vzrušení uprostřed, a s návratem do pomalé nálady, občas s mírně nečekaným závěrem. Fráze mohou být osobitě rytmicky zašmodrchané až jakoby zadrhávající, oddechy, výdechy a volný prostor navyšují napětí, zvukově nezvyklé akordy (občas i v tremolu) se rozlétají do paprskově vystřelených melodických linek, a střídají se se zklidněnými vypravěčskými pasážemi. Vcelku převažují mírná až pomalá tempa.
Obal alba Ten
Album Ten obsahuje třináct relativních kraťasů (většinou v rozsahu od tří do pěti minut), jimž se daří střídat nálady i atmosféru. Kontrabas se uplatňuje více než decentní bicí, jeho občasné dialogy s pianem jsou svěží a oživují atmosféru. Autorem většiny skladeb je Moran. Jeho Gangsterism over 10 years, přítomný už na starších nahrávkách, je překvapivě něžné jednohlasé téma v průzračné náladě, snad největší lyrika alba, téměř bez doprovodu (zůstává decentně v pozadí). Jediná skladba basisty Mateena (The Subtle One) vyznívá přemýšlivě až zadumaně a svou náladu tvrdošíjně drží. V Monkově Crepuscule with Nellie zaujme propojení melodie a akordů s výrazným basem, na němž se střídavě podílí levá ruka piana i rychlejší a pohyblivější kontrabas.
Nejpůsobivější na albu je podání skladby Moranova učitele Jakiho Byarda nazvané To Bob Vatel in Paris: nervní, energií nabitý bop ve středním tempu, sdělný a plný zajímavostí, ale zase s něčím co působí jako moranovské změny tempa. V závěrečné skladbě Old Babies si Moran neodpustí svá kouzla s lidským hlasem: zvukově poněkud bizarní melodii a akordy doprovázejí necelou minutu nevtíravě tiché plačtivé výkřiky jeho dvou dítek. A po téměř minutové pauze, kdy se v posluchači utvrdí dojem, že deska už skončila, se rozeběhne klidná a sdělná melodie, symbolizující snad, že i dětský věk se jednou přelije do přehlednější podoby.
Výsledný dojem se vyhýbá vykalkulovanému efektu a nepřináší nic mimořádně překvapujícího; nabízí však výraz, jaký stěží najdeme u jiného současného jazzového pianisty.
Jason Moran Trio (Moran stojí uprostřed)
O albuJason Moran Trio: Ten Skladby: 1. Blue Blocks CD, stopáž 64:30 minut. Vydala firma Blue Note-EMI. |
