Z úvodních stránek knihy Jaroslava Žváčka to vypadá, že půjde o smutný příběh opuštěného a depresím propadlého televizního scénáristy Tomáše Neratovského, který přichází do psychiatrické léčebny a slibuje „sdělit vám, jak se dostat z pekla, i když vás má ďábel v hrsti“. Předesílá také, že „celý ten můj příběh je moc moc zamotaný“ a navíc, že on, vypravěč je „už unavenej z té neustálé kalkulace, co se bude lidem líbit a co ne“, neboť má za sebou autorství padesáti dílů mýdlové opery Ordinace v rajské zahradě – „rok jsem nedělal nic jiného, než přemýšlel, jak to podat, aby žena s maximálně středoškolským vzděláním uronila slzu a zároveň se zasmála“.
O knizeJaroslav Žváček: Lístek na cestu z pekla Paseka, Praha a Litomyšl 2012, 312 stran, doporučená cena 199 korun.  Obal knihy Lístek na cestu z pekla |
Do jakého obzoru nás Jaroslav Žváček pozve? Do zlého světa, v němž slabí ubližují slabším a ani autor zřejmě nevěří vkusu svých čtenářů. Ostatně vlastní výkon jako by charakterizoval slovy svého hrdiny scénáristy: „Syžet klišé na klišé, já vím, ale český průměrný divák je nenáročný.“ A také: „Český divák se k umění vyjadřuje s pohrdáním a žádá pomeje, tak dostane pomeje, nažere se a bude spokojeně chrochtat ve své špíně.“ Hodnotí se takto potenciální diváci filmu, ale pro autora této grafomanské nenasytnosti to je zřejmě též přiléhavý předobraz případného konzumenta.
Ještě mám nápad, tak sem s ním!
Děj je manipulován k protnutí životních trajektorií Tomáše, neúspěšného autora komerčních telenovel, dále rehabilitační sestry Báry, odmítající zděděný milion, který jí původně měl přinést mateřskou radost, a speciálního pedagoga Jeremiáše, kterému jeho odhodlání pomáhat lidem záhy překazilo neplánované sexuální dobrodružství s retardovanou svěřenkyní chráněné dílny, v níž pracoval. Spění k střetu osudů těchto tří životních outsiderů plní většinu stránek knihy, kapitoly označené od „A“ do „J“. Žádný z nich není úspěšný sám o sobě, a žádný posun nenastane ani po vzájemném setkání. Teprve Jeremiáš, který se obětuje v nakašírovaném přepadení cestovní kanceláře na Florenci, v jedné z nejméně věrohodných scén, nakonec přinese jistou formu východiska směřujícího k happy endu.
Jaroslav Žváček
Jediná koncepce počinu je evidentní úsilí, „aby to vyšlo“, a tak musíme společně s autorem proskákat jednotlivými obručemi účelově nastavených situací, jež jsou podány rádoby groteskně, ale víc připomenou zpravodajství komerčních televizních stanic či stránky obrázkových časopisů. Nic zvláštního se vlastně neděje – lidem se daří nebo nedaří, setkávají se a rozcházejí, jsou spokojeni či naopak. Přínos toho, že Jeremiášův pohled na svět je pokřiven díky bigotnímu otci, Tomáš má zkušenost týraného dítěte a Bára je altruistka zneužitá primitivně vypočítavým partnerem, se ukáže ve „vhodnou chvíli“, ale ne proto, že k ní postavy dospěly, dozrály, prostě to měly předepsáno. Chybí tu nadsázka nebo aspoň nadhled, zbývá jen ukoptěné postrkování ve stylu – ještě mám nápad, tak šup tam s ním.
Tak totiž mechanismus tohoto díla funguje – jako díly seriálu s nepříliš vyhraněnými protagonisty. Je-li třeba děj oživit, jsou obsazeni dva bratři Podněsterci s mafiánskými kontakty. Vynoří se, splní svůj part, zmizí, přičemž v příhodnou chvíli se vše může zopakovat. Tak je to i s mongolskými utečenci, vhodnými pro ilustraci nepěkných xenofobních praktik. Jaroslav Žváček nám ústy Tomáše Neratovského nabízí svůj soubor samolibých skečů, hádá se „do krve“, auta spaluje „na škvarek“. Aktuální vsuvka v podobě pseudokritického komentování národní povahy vyzní jen kýčovitě: „Podívejte se na filmy, na knihy, na texty písniček, Čech je přece bytost sladká, zčásti hořká, to proto, že si uvědomuje omezené možnosti sebe sama – hobita, a hobit přece není schopen ublížit.“
Super rytmus pestrého života
Autor nám sděluje své pohnutky, záměry i záliby - co se mu zdá cool a že podprahově řeší problém s lyrickými popisy. Těší se svým postavením demiurga díla, jehož smysl mezitím vyvanul. Předesílaný „moc moc zamotaný příběh“ se ukázal být jen a jen plytký.
Jaroslav Žváček coby tramp
Ve Žváčkově knižním sitcomu se každá příhoda mohla sama o sobě odehrát. Ale zároveň zde vycítíme onu nabubřelost senzacechtivosti, která dokáže původně nevinou, trapnou či směšnou příhodu přehnat, zdeformovat do absurdity. To podporuje i průhledné poukazování, jako v případě zmíněné Ordinace v Rajské zahradě nebo přepravní společnosti Travel Agency. Žváček nevymyslel vlastní příběh, inspiroval se z dosažitelných zdrojů, neprovedl v důsledku svébytnou literární práci, okopíroval to, co se ve zpravodajském, a především pikantně bulvárním provozu nabízelo. Jde o způsob interpretace, nasvícení zákrutů a pokřivenin, zdůraznění slabin i úchylek. Jaroslav Žváček je koloroval v „super rytmu pestrého života“.
Lístek na cestu z pekla zůstal nezdařilou slohovkou bez dobrodružství a překvapení. Na zadní obálce se sice dozvíme, že „nechybí mu situační vtip a zejména naléhavost výpovědi“. Pokud však text přečteme, zjistíme, že to konstatování nejspíš patřilo k jiné knize.
