Janina Hřebíčková, náš člověk v Iráku

  • 3
Ještě před několika týdny ji znal jen nejužší okruh odborníků. Dnes začíná být jednou z hlavních postav naší diplomacie. Ženou, která má tu čest účastnit se obnovy Iráku, reprezentovat přitom české zájmy a pokusit se zapojit do procesu rekonstrukce i české firmy.

Janina Hřebíčková, bývalá novinářka a pracovnice OSN se zkušenostmi z krizových oblastí, se stala českou koordinátorkou v Úřadu pro obnovu a humanitární pomoc v Iráku, jednou z nejbližších spolupracovnic amerického civilního administrátora země.

Málokdo toho zažil tolik, co ona, málokdo toho také tolik viděl. Dlouhých 13 let prakticky nepřetržitě působila ve válečných zónách bývalé Jugoslávie. Procestovala ji křížem krážem, poznala její obyvatele a naučila se s nimi jednat a pomáhat jim. Měla málo času na soukromí, ale přece jen stačila vychovat syna Ondru, který dnes úspěšně studuje v zahraničí.

Když minulý týden seděla v letadle při své první seznamovací cestě do Iráku, smála se chvílemi na celé kolo, až se lidé otáčeli. Za chvíli pak dvě hodiny vážně jednala s ministrem Jaroslavem Tvrdíkem o svém novém úkolu.

Jaká je Janina Hřebíčková? Odvážná, bezprostřední, veselá, starostlivá, s velkým "tahem na bránu" a také s pocitem odpovědnosti. Je z rodu oněch výjimečných žen, které jsou připraveny jít až na konec světa, aby pomáhaly tam, kde to je zapotřebí a kde se ony samy cítí užitečné. A má nakažlivý dar přenášet své nadšení a energii na ostatní.

Když se jí před týdnem v Basře při prvním neplánovaném setkání bývalý americký generál Garner zeptal, zda by s ním hned teď neodletěla na několik dní do Bagdádu, beze slova popadla aktovku a sedla do jeho letadla. Bez přípravy, bez osobních věcí, které zůstaly v kuvajtském hotelu.

Kdo se s ní seznámí, tomu není zatěžko uvěřit, co tato dvaačtyřicetiletá žena říká. "Vím, že to zní banálně, ale nejde mi o peníze ani o žádnou kariéru. Myslím, že právě teď bych mohla být užitečná. Díky tomu, co jsem tak dlouho dělala a co tak dobře umím." Když se jí zeptáte na kteroukoli etapu jejího profesionálního života, vždy začíná prakticky stejně: Bylo to báječné, zajímavé a moc přínosné.

V roce 2002 působila Janina Hřebíčková v Kosovu jako mediální a politický poradce francouzského starosty Prištiny. "To mě hrozně bavilo. Lidé mě rádi viděli a to, co jsem dělala, mělo odezvu." Předtím pracovala tři roky v Televizi mírové mise OSN v Kosovu.

"Pamatuji si, jak jsem v roce 1999 dostala měsíc na to, abych vybudovala multietnickou televizi. Neměla jsem nic, lidi ani technické prostředky. Za tři neděle jsem díky podpoře OSN dala dohromady techniku i štáb devatenácti lidí, mezi nimiž byli kosovští Albánci, Srbové, Turek, Bosňan, Francouz, Brit, Novozélanďan, Finka, Peruánka..."

Začínali úplně od nuly. Nebylo jednoduché naučit týmové práci lidi ze znepřátelených stran. Naučit je chovat se politicky. "Myslím, že nakonec se nám to podařilo, i když bylo složité fungovat ve strašně zpolitizovaném kosovském prostředí. Byli jsme dobří. Jedenkrát za měsíc náš příspěvek vysílala i CNN."

Všichni se učili komplexnímu přístupu k nové době. Snažili se pracovat v neautoritářském prostředí, aby do toho nepřátelství oni sami ani jejich děti nezabředli navždy. "Když byla porada, všichni si řekli ahoj, i když se jejich otcové dřív zabíjeli. Několikrát jsme šli i na společnou večeři."

Byla to mnohostranná práce, díky níž Janina Hřebíčková hodně pronikla i do politiky. Učila se vytřídit informace tak, aby byly srozumitelné. Před Prištinou vyráběla v bývalé Jugoslávii krátké dokumenty pro OSN, pracovala v Záhřebu, Osijeku. Předtím byla v Londýně v BBC, ale několik měsíců i v Gaze či v Jižní Koreji.

Půl roku to zkoušela i v Nově. Nevydržela. Kratičké šoty ze zahraničí ji nebavily. Před časem nabídla své zkušenosti na ministerstvu zahraničí. Chvíli se nic nedělo, ale pak ji najednou oslovili s Irákem.

Její zkušenosti se mohou hodit právě tam, kde se budou muset v úplně jiných podmínkách než za Saddáma naučit vedle sebe žít šíité, sunité, Kurdové. Proč se do toho pouští? Je to jako vždycky. Jen nerada mluví o něčem, co vlastně ještě ani nezačala.

"Vím, že mám manažerské a politické zkušenosti. Že z novinařiny jsem se už v podstatě dostala do politiky. A že právě tady bych mohla být užitečná i když to bude strašně složité."

Větší část svého dosavadního života dala práci v zahraničí. Kde má po třinácti letech v zahraničí svůj domov? "V Praze, tam jsem se narodila a tam je to nejkrásnější. Ale domov mám dnes i tam, kde jsou blízké duše. A tak ho mám na mnoha místech světa."

,

Video