Jan Reich uměl nespěchat.

Jan Reich uměl nespěchat. | foto:  Nguyen Phuong Thao, MF DNES

Jane Reichu, díky. Smuteční řeč Josefa Chuchmy nad rakví zesnulého fotografa

  • 1
V Praze 14. listopadu podlehl následkům rakoviny fotograf Jan Reich. "Stará dobrá černobílá fotografie" v něm ztratila jednoho ze svých nejschopnějších zastánců. Přinášíme smuteční řeč, kterou nad rakví zesnulého fotografa pronesl Josef Chuchma.

Vážená manželko Jano, vážené dcery Johano, Terezo a Kateřino, vážená rodino, vážení smuteční hosté.

Byl jsem požádán o několik slov pro tuto chvíli, v níž se loučíme s Janem Reichem. Byl jsem požádán jako ten, kdo důkladněji než Jana Reicha osobně, znal jeho fotografie, a nejednou také o nich psal. Ale věřím, že i z těch několika málo příležitostí, kdy jsme spolu vešli v osobní kontakt, mohu pro Janovu osobu vyvodit v zásadě totéž, co jsem vyrozuměl z jeho fotografií.

Míčovna Pražského hradu, 1990. Z cyklu Praha.

Byl to člověk, který v tvorbě určitě, a v životě asi rovněž, neuměl spěchat. Ale hned se tu musím opravit – spěchat není žádné velké umění, je-li to tedy vůbec nějaké umění. Správnější je říct, že Jan Reich uměl nespěchat. Ano, to je opravdové umění dneška – a stále vzácnější. A díky tomu Jan uměl věci prožít – a když říkám věci, tak myslím jak věci nehmotné, tedy tomu, čemu se říkává věci života, tak věci hmotné, předměty okolo nás. A tak jako známe stále více metod, jak šetřit čas a obklopujeme se výrobky, které nám ten čas mají šetřit, a my se ovšem i tak – ba právě proto - potýkáme se stále citelnějším a svíravějším nedostatkem času, tak se i obklopujeme stále masivnějším počtem hmotných statků, aniž si pak můžeme k těm statkům najít vztah, poznat je, potěžkat je.

Ostatně spisovatel Milan Kundera, který Janovi přispěl předmluvou do jeho publikace Vltava a Praha, ve svém textu Pomalost podotýká: "Naše epocha se upsala ďáblu rychlosti, a proto tak rychle zapomíná sama sebe. Teď bych ale toto tvrzení raději obrátil a řekl: naše epocha je posedlá touhou po zapomnění, a aby tohoto zapomnění dosáhla, upsala se ďáblu rychlosti; zrychluje svůj běh, protože nám tím chce dát na vědomí, že si nepřeje, aby si na ni někdo vzpomenul; je sama sebou znechucená; oškliví si sama sebe; přeje si sfouknout byť jen plápolající plamének paměti."

Ale tohle nebyl Janův případ a problém. On nespěchal ruku v ruce s touto kvapnou epochou. "Jsou věci pěkné a nepěkné. Já fotím ty, které jsou blízké mému srdci," řekl v jednom rozhovoru a dodal: "Ve starobylých věcech je duše. Člověk umřel, zůstávají věci. Lidi je dřív dělali v pohodě, s láskou a poctivě, uměli to; můžeme se o ně opřít. Nové věci jsou prázdné. Já třeba mám barokní skříň, kterou měl i můj otec. Mám ji rád, protože je po otci a zároveň krásná. Lidskost ve starých věcech přetrvává z generace na generaci. I domy, židle, stoly se podobají lidem. Lidi do nich bezděky vnesli svou podobu. Takový barokní stůl na chalupě... V jistých letech se začalo se sbíráním těch věcí do muzeí, ale ony se tam rozpadaly, protože nežily s lidmi. Technika byla dokonalá tak do první světové války, pak se obrátila proti člověku. Předtím sloužila, ještě nepřekážela a byla krásná. Dnes nás zabíjí, převálcovala svět," pravil Jan někdy před patnácti roky.

Když pak na jaře 2006 za publikaci Bohemia získal hlavní cenu v soutěži Magnesia Litera, titul Kniha roku, korigoval či doplnil dřívější výrok takto: "Proti novým věcem nic nemám, ale musejí sloužit něčemu rozumnému. Novým autem rád pojedu na starý hrad nebo se na nové televizi podívám na krásný film. Má to stejnou souvislost jako starý aparát spojený s novou digitální tiskařskou technikou."

Počepice v zimě, 1981. Z cyklu Čechy - krajina.

Nevím, zda tu dnes je mezi námi zastoupena – třeba jen položenou kyticí – některá ze společenských institucí, které mají v popisu své činnosti uchovávání kulturní paměti národa, v první řadě asi ministerstvo kultury. Ale měla by tu být taková instituce zastoupena. Jan Reich byl totiž vlastenec. Nikoliv fangličkář, natožpak nacionalista. Právě a úplně naopak: byl to chováním i vzhledem ne snad člověk rovnou kosmopolitní, ale určitě nesevřený, nesešněrovaný českou kotlinou, nebyl tím, kdo se principiálně odmítá dívat za obzor. Právě proto, že se za obzor díval, že cestoval i mimo zdejší kotlinu, tak ji miloval nade všechny ostatní kraje a končiny, a měl ji prochozenou a procestovanou jako málokdo.

"Fotografuji z vlasteneckých důvodů. Naše zem je jedna z nejkrásnějších, i města. Člověk by měl trošku svět objet, aby pochopil domov," řekl také.

Svatý Jan, 1981. Z cyklu Čechy - krajina

Pracoval převážně s kamerami, s nimiž nebylo možné rychle, v sériích cvakat a už zase běžet někam dál. Tři z těch přístrojů před ním patřily Josefu Sudkovi. Jan ty přístroje nenechal zahálet a to, co v nich Sudek zanechal, tedy otisky své ruky a svého díla, Jan přijal jako energii a povzbuzení ke své vlastní originální tvorbě, nikoliv coby svazující závazek na Sudkovo dílo navazovat a rozvíjet je.

Představuji si nyní, jak by bylo dobré, kdyby právě tyto přístroje převzal zase někde další, z nástupnické generace a zase s nimi ušel svůj díl tvůrčí cesty a znovu to byl díl natolik umělecky cenný, jako byl hodnotný nejprve díl Sudkův, a poté Reichův. Jenže našel by se, najde se někdo další? Bude schopen či ochoten někdo mladý soustavně, vytrvale, dlouhodobě se nazouvat do "českého dřeváku", jak se označuje uskupení těch tvůrců, kteří ještě fotografují se starými velkoformátovými přístroji a záznamy na plochých filmech potom kontaktně kopírují, a nikdy nezvětšují? K tomuto dřevákovitému uskupení – neboť těla těch letitých kamer bývají dřevěná - Jan Reich pochopitelně příslušel.

Snídaně v Křemenici, 1987. Z cyklu Rodina.

Vzhledem k tomu, že Jan Reich odešel z tohoto světa v šedesáti sedmi letech a že průměrná délka lidského života je dnes v této zemi vyšší než počet roků, které byly dány Janovi, tlačí nám ten fakt do úst formulaci, že odešel předčasně. Ale průměrná výše dožitých let nebývá tou nejlépe vypovídající hodnotou o kvalitě a smyslu života. Troufám si říct, že v těchto kritériích Jan Reich vysoko překročil jakékoliv průměrné hodnoty. My, kteří spěcháme v souladu s dobou, nejspíš ani netušíme, kolik času Jan Reich prožil, jak nastaven byl jeho vnitřní pohyb, jak seřízeno bylo jeho čidlo času. Cosi mi však napovídá, že suma času, která Janem protekla, kterou on dokázal prožít, odpovídala vyšší hodnotě než těm biologickým sedmašedesáti rokům. Že to byl šťastný člověk, člověk, který se – to jen mimochodem - nezpronevěřil významům, které nese jeho německé příjmení, neboť reich neznamená jen říše, nýbrž také adjektiva jako skvostný, skvělý, vydatný, bohatý, zámožný – a jistě tu teď Jana nespojujeme s hojností hmotných statků.

Nejsem práv se zde vyjadřovat k osobním a rodinným záležitostem. Nicméně nedovedu si představit, že Jan Reich, jenž ve fotografii byl tvůrcem, který k námětům a k tématům bytostně potřeboval mít silný pozitivní vztah, by jako manžel a otec a kamarád byl někým úplně jiným, člověkem odříznutým od druhých. Již proto, že svůj vrcholný tvůrčí výkon, vzpomenutou knihu Bohemia, přivedl na světlo světa v těsné součinnosti s manželkou Janou.

Česká země a Praha si dnes tedy k sobě zpět berou člověka, který z nich vzešel a jimž on svou tvorbou složil nebývalý fotografický hold. A nyní, prosím, složme zase my svůj hold tvůrci.

Jane Reichu, děkuji Vám.
Jane Reichu, děkujeme Vám.

Praha, 20. listopadu 2009

čtěte také

Jan Reich byl v české fotografii ojedinělý tvůrce. Snímky k sobě nechával přijít

, Kavárna

Video