Slzy oschly a zůstala jen nepřekonatelná hořkost. Do novin se nemohu ani podívat, chytne mne vždy zlost. Lidé kolem mi připadají nevšímaví a zbabělí. Musíme si pomoci sami. Otázkou zůstává jak? V jiných zemích se mladí lidé v našem věku nemusí vůbec o takové věci starat. Jsou šťastni a ani o tom nevědí. Ani my bychom se vlastně nemuseli starat, ale svědomí by mi nedalo,“ napsal Jan Zajíc počátkem února 1969 Oldřichu Vítovi. Za tři týdny se v Praze upálil. Pohřeb měl přesně před 50 lety.
Stále větší část společnosti si po pohřbu Jana Palacha začínala zvykat na přítomnost nezvaných hostů. Sázka sovětských okupantů a jejich domácích přisluhovačů na faktor „času“ se pomalu naplňovala.
Společnost se začínala tzv. normalizovat. Smířit se s absencí svobody, nechat se mačkat a dusit mocí, žít v lhostejnosti ale není normální. To si uvědomovali oba Janové: Palach i Zajíc. Svobodu a pravdu chápali v ideálním pojetí, a proto se tak těžko vyrovnávali s návratem života do starých kolejí.
Hladovka pod muzeem
„Když Palach zemřel, řekl ve škole, že je mu špatně a že jede domů,“ vzpomínala později Zajícova matka. Místo domů ale odjel do Prahy, kde se rozhodl vyjádřit prostřednictvím hladovky solidaritu s Palachovým činem a jeho požadavky. Pod rampou Národního muzea na Václavském náměstí, kde hladovka probíhala, se poprvé setkal s bohoslovci z Husovy fakulty.
„Všiml jsem si u něho zvláštního bolestného výrazu v jeho tváři. Vyprávěl mi o sobě, o škole, o městě Šumperku a já jsem cítil v jeho vyprávění tolik nezměrné bolesti a žalu a zároveň i mnoho vnímavých postřehů, které výstižně charakterizovaly hlavně šumperskou situaci,“ zaznívá z Vítových vzpomínek. Mezi oběma studenty se ze vzájemné důvěry, obdobného smýšlení a z úcty ke stejným idejím vytvořilo spontánní přátelství.
Politika začala zabíjet
Protestní hladovka patřila k prvním akcím na podporu Palachových požadavků. Dne 18. ledna kolem 17. hodiny si postavili dva mladíci pod rampou Národního muzea plátěný stan a nad ním umístili nápis: „Držíme hladovku do 21. ledna 1969“ a heslo „Protestujeme proti politice, která začala zabíjet“. Bezpečnostní zprávy o situaci v hlavním městě uvádějí, že 20. ledna 1969 hladovku v horní části Václavského náměstí drželo sedm osob. Pozdě večer z 21. na 22. ledna další stan pod Národním muzeem postavili právě studenti z Husovy fakulty společně s Přemyslem Vachalovským, který v Praze pracoval jako spojový montér.
„Přemek opatřil stan a asi tři spací pytle, a tak jsme se rozložili po pravé straně, při pohledu na muzeum,“ vypověděl Hrudník. Skupina hladovkářů, ke které se postupně přidala i tři děvčata, do zásahu SNB 23. ledna 1969 čítala sedmnáct osob. Jan Zajíc se podle vzpomínek Víta připojil buď večer 21. ledna, nebo ráno 22. ledna 1969.
Skupina Ztohoven ve Stalinových mísách zapálila oheň na počest Jana Zajíce |
S hladovkáři přicházelo neustále diskutovat velké množství lidí, o jejich názory a požadavky se zajímala média. Příslušníci Veřejné bezpečnosti na účastníky naléhali, aby hladovku ukončili. Padaly zástupné argumenty na zákaz stanování nebo hustou dopravu v okolí. Prostor byl násilně vyklizen ráno 23. ledna kolem 6. hodiny.
Šestnáct mladých lidí bylo pod záminkou zjištění totožnosti předvedeno na oddělení Veřejné bezpečnosti v Krakovské ulici. Zprávy o jejich zajištění však prosákly na veřejnost a propuštění hladovkáři se před polednem mohli vrátit na původní místo. Utábořit se ale museli o několik metrů dál od původního místa, aby údajně nebránili plynulosti dopravy.
„Pamatuji se, jak po návratu z policie, kam jsme byli ve čtvrtek brzo ráno pod záminkou převezeni, byl Jeník zamlklý. Nemohl se smířit s tím, že jsme snad byli považováni za nějaké zločince,“ vzpomínal v dubnu 1969 Vít.
Konec na fakultě
Palachův pohřeb 25. ledna 1969 Jana Zajíce silně rozrušil a dojal. Nadále chtěl pokračovat v hladovění, plakal, jen těžko se dařilo ho přesvědčit, aby něco snědl. „Nezapomenu, jak mu kanuly z očí slzy, které prozrazovaly jeho upřímný žal nad odchodem někoho, koho dosud neznal, ale který mu byl svým neohroženým postojem tak blízký,“ líčil situaci bohoslovec Vít, jemuž tehdy Zajíc naznačil, že zvažuje Palacha následovat. Při loučení na hlavním nádraží bylo z jeho slov cítit stupňující se napětí v Šumperku a touha přispět k obratu dané situace.
Měsíc po Palachově pohřbu, 25. února 1969, byl Oldřich Vít náhle telefonicky odvolán z fakulty. Doma na něj čekal poslední Zajícův dopis, v němž ho přítel žádal, aby vyhlásili novou hladovku, rozmnožili jeho prohlášení a zabránili, aby z něj propaganda učinila blázna či psychopata.
Dobový tisk a fotografie. Výstava o Janu Zajícovi zamíří i do škol |
„Modli se za mne. Sbohem,“ končil Zajíc dopis na rozloučenou. V té chvíli už nebyl asi půl hodiny mezi živými, upálil se v průchodu domu č. 39 na Václavském náměstí. Ještě téhož večera odjel Vít na Opavsko za Zajícovou rodinou s bolestivou zprávou i dopisem na rozloučenou. K setkání došlo až druhý den ráno. Čtvrt hodiny nato byl bohoslovec předveden na místní služebnu VB, kde strávil několik hodin.
Podruhé přijel na Zajícův pohřeb 2. března 1969. V husitském taláru s kalichem kráčel společně s tisíci zejména mladých lidí za rakví na hřbitov. Husovu československou bohosloveckou fakultu musel Oldřich Vít v důsledku svých postojů v roce 1970 opustit. Rok pracoval v národním podniku Restaurace a jídelny. Později působil jako kazatel Církve československé husitské v Zásmukách a od roku 1976 až do odchodu do důchodu jako duchovní v Čerčanech. Teologická studia mohl dokončit až v roce 1985. V témže roce dostal souhlas ke kněžskému svěcení.
Držela hladovku s Janem ZajícemKdyž se 22. ledna 1969 Hana Benešová rozhodla hladovkou podpořit Palachovy požadavky, byla studentkou prvního ročníku Husovy fakulty. Od roku 1971 slouží jako duchovní Církve československé husitské. Na Jana Zajíce, který se k hladovkářům pod rampou Národního muzea v Praze přidal pravděpodobně ve stejný den jako ona, vzpomínala jako na inteligentního chlapce. Hana s Janem se naposledy setkali při pohřbu Jana Palacha. Paní Hana má dodnes uschován nažloutlý průklepový papír se Zajícovou tehdejší adresou. Kdy jste se přidali k hladovkářům podporujícím požadavky Jana Palacha? Spolužáci Olda Vít s Lubošem Hrudníkem chtěli od úterý 21. ledna 1969 demonstrovat na Staroměstském náměstí u sochy mistra Jana Husa. Když je odsud vyhnali policajti, přidali se k hladovkářům na Václavském náměstí. Bylo fajn, že mezi nimi nebyli jen vysokoškolští studenti, ale třeba i učni a dělníci. Já jsem se k nim přidala 22. ledna, asi ve stejný den jako Jan Zajíc. Vybavujete si Jana Zajíce? Dozvěděla jsem se od něj, že studuje v Šumperku na průmyslovce. Měl jen černé polobotky, tak mu jedna paní přinesla starší zimní boty. Velmi přemýšlel o celé situaci a poměrně hodně hovořil s lidmi. Navzájem jsme si vyměnili adresy. Jak vzpomínáte na zajištění hladovkářů policií 23. ledna 1969? Brzy ráno přistavil Sbor národní bezpečnosti velký „anton“. Vzpomínám si na strašlivé dohadování s příslušníky Bezpečnosti. Řekla jsem si, tak to tedy ne! Utekla jsem a hned běžela na Svaz vysokoškolského studentstva (SVS) – tenkrát nebyly mobily – abych jim řekla, co se stalo. Vrátili jste se pod rampu Národního muzea? Na místo hladovky jsme se vrátili a v hladovce jsme chtěli pokračovat až do pohřbu Jana Palacha. Na výzvu nějaké osoby ze SVS jsme se ale přesunuli do sídla předsednictva SVS na náměstí Maxima Gorkého (dnes Senovážné náměstí – pozn. red.). Zaznamenala jste během hladovky zprávu, že by Jan Zajíc měl následovat Jana Palacha? To vůbec ne. O tom se nemluvilo. Vždyť Olda Vítů mu ještě posílal Bibli a učebnici latiny. |
