Před 50 lety se na protest upálil Jan Zajíc. MF DNES při mapování posledních okamžiků jeho života zjistila, že se vše seběhlo jinak, než zamýšlel a než se dnes vypráví.
„Když jsme vešli do dveří, které vedou na schodiště, na odpočívadle nebylo pro kouř vidět. Otočil jsem se a spatřil na zemi ležet osobu hlavou k zábradlí, jak hoří. Byla již mrtva,“ vypoví muž, jenž pronikl k tělu nejblíže. Tady, na schodišti domu v centru Prahy, 25. února 1969 v ukrutných bolestech dodýchal Jan Zajíc, student střední průmyslové školy v Šumperku a pochodeň č. 2.
„Občané republiky československé! Protože se navzdory činu Jana Palacha vrací náš život do starých kolejí, rozhodl jsem se, že vyburcuji Vaše svědomí jako pochodeň č. 2. Pamatujte: když někomu vystoupí voda nad hlavu, je už jedno o kolik. Nemáme se čeho bát – jedině smrti. Ale: smrt není zlá, strašné je jenom umírání. A toto je pomalé umírání národní svobody.“
Výzvu, nalezenou v deskách poblíž místa činu, čtou lidé nahlas. MF DNES pomocí vyšetřovacích spisů uložených v Archivu bezpečnostních složek zrekonstruovala poslední okamžiky Zajícova života. A ukazuje se, že se vše událo podle jiného scénáře, než jak si naplánoval a jak se uplynulých padesát let tradovalo. Zachovaly se desítky stran svědeckých výpovědí z doby, kdy se na svůj čin připravoval. Devatenáctiletý mladík se se svým záměrem nijak zvlášť netajil.
Věděli to jak jeho spolužáci, tak učitelé z průmyslovky nebo vychovatelé z internátu. A s několikahodinovým předstihem to věděla i policie. Nikdo odhodlaného muže zastavit nedokázal. O to je jeho oběť možná ještě otřesnější než v případě Palacha.
V osudný den Jana Zajíce na Václavské náměstí dokonce doprovázel o tři roky mladší kamarád a dvě spolužačky. Marně mu chystaný čin rozmlouvali. V horní části svažitého náměstí u Národního muzea – kde se šest týdnů předtím upálil Jan Palach – po něm pátraly policejní hlídky. Zbytečně. Byl o tři sta metrů níže.
Pochodeň č. 3 zastavila policie
Z dochovaných spisů jasně vyplývá, že si student železniční průmyslovky vše důkladně promyslel a do detailu naplánoval. Ostatně stručný návod zanechal i své následovnici, pochodni č. 3, jíž měla být studentka třetího ročníku šumperské střední školy. Té v činu zabránila policie, psychologové a rodiče. Zajíc věděl, jak trpěl Jan Palach, jenž umíral tři trýznivé dny. Tomu se chtěl vyhnout. Celé tělo si proto potřel hořlavou pastou na parkety a oblečení polil technickým benzinem. Zároveň si vyrobil improvizovanou pochodeň, již chtěl použít k sebezapálení a posléze s ní nad hlavou vyběhnout v plamenech na náměstí.
Palachův odkaz ležel komunistům v žaludku. Nechali odstranit jeho hrob |
Pro jistotu smrti si ještě opatřil silnou žíravinu, kterou měl těsně před činem vypít. Takový byl jeho plán. Zůstalo u něj. V jediném vypjatém okamžiku se to celé zvrtlo. Tehdejší kriminalisté se samotným aktem příliš nezabývali. Měli tělo a dopis na rozloučenou. Zaměřili se tedy spíše na to, jestli Jana Zajíce někdo nenavedl, nedonutil či mu při sebevraždě nepomáhal.
A také to, zda nemá následovníky. Klíčový pro zachycení několika osudových vteřin je tak dvaadvacetistránkový dokument s popisem místa činu včetně fotodokumentace, podrobný pitevní protokol a svědectví dvou žen, které mladíka v domě č. 39 pár minut před činem potkaly.
Leží tu naznak úplně ohořelý
Vraťme se o půl století nazpět a vstupme do domu, kde mladý muž na protest proti poměrům v komunistickém Československu děsivým způsobem ukončil svůj život. Hned za dveřmi, jimiž z průjezdu přibíhali na pomoc dva muži, je krátká chodba. „Přímo proti těmto dveřím se nachází další uzamčené dveře do kotelny. Na betonovém podlaží leží ohořelý zimní pánský kabát a několik natočených hadrů na dřevěný kolík, který je uhořelý ze spodní části a hadry promočené, páchnoucí po benzinu. Jde o předmět spíše na způsob zhotovené pochodně. Rovněž se zde nachází krabička zápalek,“ zapíše vyšetřovatel Veřejné bezpečnosti.
„Vlevo od dveří do kotelny je mezi železným zábradlím malý prostor, kde je rozbitá lahev a zeď kolem vykazuje několik stop po polití tekutinou. Po levé straně vede šest betonových schodů do mezipatří a dalších šest na předsíňku volného prostoru. Přímo nad druhým schodištěm leží naznak úplně ohořelý Jan Zajíc. Na pravé straně zdi je znatelná šmouha po popálení zadní části těla a další šmouhy po prstech ruky,“ doplňuje policista.
Tři předměty, tři důkazy
MF DNES seznámila s dobovými dokumenty znalce v oboru zdravotnictví, policejního vyšetřovatele a hasiče z oddělení zjišťování příčin vzniku požárů. Shodují se, že se událost pravděpodobně odvíjela jinak, než se dosud předpokládalo. Důležité jsou přitom tři předměty a přesná místa, kde byly nalezeny: Na podlahu odhozený zimník, jenž měl Zajíc dle svědkyně bezprostředně před činem ještě na sobě. Na kabátě odložená a ohněm de facto neporušená – byť benzinem nasáklá – pochodeň.
Být světlem pro jiné. Proti režimu se upalovali mniši, studenti i komunisté |
A pak i roztříštěná lahev od mléka pod schody. V ní si Jan Zajíc přinesl kyselinu, což potvrdil jak jeho kamarád, tak policejní expertiza. „Kyselina chlorovodíková (solná) koncentrovaná obsahuje cca 35 procent chlorovodíku, je nehořlavá, ale je to silná žíravina leptající pokožku a zejména sliznice při eventuálním požití. Smrtící dávka při požití činí 10 až 15 gramů a při požití vysokých dávek vzniká rychle šok a brzy nastává smrt,“ cituje výsledek rozboru vyšetřovací spis. Nicméně pitevní protokol prokazuje, že se Jan Zajíc kyseliny napít nestačil, jak si naplánoval.
„Poleptání kyselinou by muselo zanechat změny na rtech, jícnu a žaludku, které tam jasně v pitevním protokolu nevidím. Příčinou smrti bylo těžké popáleninové trauma,“ vysvětluje po prostudování protokolu profesor Ivan Bouška z Ústavu soudního lékařství 2. lékařské fakulty Univerzity Karlovy. Čili láhev musel student náhle a nečekaně upustit. Ale proč? A proč nestačil ani zapálit improvizovanou pochodeň? Zkrátka na něm oděv vzplál o něco dříve, než zamýšlel.
Vysvětlení nabízí pražský hasič Martin Kavka, který již čtvrt století vyšetřuje příčiny požárů. Nejdůležitější roli podle něj sehrálo množství hořlaviny, kterou Jan Zajíc použil. Poblíž místa činu po něm totiž zůstalo pět prázdných, přibližně půllitrových lahví od benzinového čističe skvrn, kterým si polil šaty. „Benzin tohoto druhu je hořlavina I. třídy a je i při nízkých teplotách snadno zápalný,“ zhodnotil před padesáti lety Kriminalistický ústav VB.
„Skutečně to vypadá, že došlo k vzplanutí dřív, než Jan Zajíc očekával. Polil se obrovským množstvím hořlaviny a je tak pravděpodobné, že nejprve vzplanuly benzinové výpary. Že to může nastat, si zřejmě Jan Zajíc vůbec neuvědomil. Buď škrtl zápalkou jaksi na zkoušku, nebo mohla být příčinou i statická elektřina vzniklá třením ošacení. Ale spíše bych se přikláněl k první variantě,“ popisuje Kavka, který spis na žádost MF DNES pročetl. A dále doplňuje: „Pak se nabízí, že buď v té naprosto nečekané situaci ze sebe strhl kabát, nebo si ho naopak již nestačil obléknout, když se začalo vše odvíjet jinak.“
Pevnost Václavák. Palachův týden před 30 lety odstartoval cestu ke svobodě |
Obdobně hovoří i vedoucí protidrogového oddělení pražské policie a dřívější vyšetřovatel vražd Jaromír Badin. „Po prostudování dokumentu se přikláním k verzi, že se inkriminovaný okamžik odehrál jinak, než si Jan Zajíc plánoval. Podle situace na místě činu došlo zřejmě ke vzplanutí osoby předčasně,“ říká. Podle Kavky není nijak neobvyklé, že Jan Zajíc v plamenech zazmatkoval a nevyběhl směrem na Václavské náměstí, jak zamýšlel, ale po schodech o patro výš.
„V okamžiku vzplanutí se v lidské mysli odehrávají naprosto neočekávatelné věci. To si vůbec nedokážeme představit. Můžete mít precizní scénář, jak vše provedete, ale ten vezme rychle zasvé. Vdechnete žhavé zplodiny, oslepí vás plameny a kouř, do toho ukrutná bolest, tělo i mysl nelze nějak vědomě kontrolovat,“ vysvětluje zkušený hasič. Hrůzný okamžik samotného činu se zkrátka nešťastnému mladíkovi vymkl z rukou. Nicméně jeho oběť a odhodlání položit život za ideály svobody a demokracie to ani v nejmenším nesnižuje.
Má pochodeň osvítí váš rozum
Jan Zajíc se k tragickému činu rozhodl ve chvíli, kdy po Janu Palachovi již žádná další pochodeň nenásledovala, ačkoliv to očekával. „Již v době, kdy došlo ke smrti Palacha, se vyjadřoval, že v případě, že se již další student z vysokoškoláků neupálí, že on to provede,“ vypověděl Zajícův kamarád, s nímž sdílel pokoj na internátu.
Mladík byl zklamán i z letargie, do níž se propadala společnost, a obával se počínající normalizace. V Šumperku bezmocně sledoval tísnivou atmosféru městečka, které svíral strach a pětitisícová jednotka sovětské armády. Zároveň však vídal místní děvčata, jak se s okupačními vojáky přátelí a sousedé s nimi čile obchodují. „Byl bystrý, chytrý, věděl, co chce, a vždy se postavil za to, co považoval za správné,“ popsala mezi vrstevníky oblíbeného mladíka spolužačka.
To byla směs, která vedla k tomu, že brzy ráno 25. února 1969 Jan Zajíc nastoupil v Šumperku do vlaku a odjel do Prahy. Odjel se obětovat pro „hrdý a krásný český a slovenský lid“ a vyburcovat ho. „Ať moje pochodeň zapálí Vaše srdce a osvítí Váš rozum! Ať moje pochodeň svítí na cestu k svobodnému a šťastnému Československu. Měli jsme dvě šance a obě jsme promarnili. Vytvářím šanci třetí. Nezahazujte ji! Jen tak budu žít dál,“ napsal v posledním dopise. Ta cesta ke svobodě trvala Československu dvacet let. Jan Zajíc žije dál.
O činu Jana Palacha i jeho následovnících byl i pořad Rozstřel z 18. 1. 2019:
Rozstřel
Sledovat další díly na iDNES.tv
