Americké transportéry u města Darbasíja na severu Sýrie (28. dubna 2017)

Americké transportéry u města Darbasíja na severu Sýrie (28. dubna 2017) | foto: Reuters

KOMENTÁŘ: Blízký východ se stal za Trumpa bojištěm nové studené války

  • 141
Bezpečnostní a politický vývoj se na Blízkém východě odehrává v cyklech. Po arabském jaru tak nejprve nastoupila arabská zima symbolizovaná nekončícím chaosem v Libyi, boji v Iráku a občanskými válkami v Sýrii a Jemenu. Teď nastupuje fáze nová, kterou by šlo označit za regionalizovanou verzi studené války, píše v komentáři pro iDNES.cz analytik Jan Veselý.

V úvodu zmíněná paralela má samozřejmě své meze, avšak umožňuje uchopit současné dění na Blízkém východě po nástupu prezidenta USA Donalda Trumpa.

Vše už tu jednou bylo

Na Blízkém východě dnes existuje několik konfliktů, z nichž je cítit jak studenoválečnický pohled na geopolitiku, tak i jistý nádech zmrazených konfliktů, jak je známe z postsovětského prostoru. Spory v nich trvají, často i dál umírají lidé. Bojové linie se však příliš nehýbou a hlavní strany konfliktu nemívají dostatečnou motivaci k tomu, aby usedly tváří v tvář k jednacímu stolu.

První takový příklad je nasnadě. Je jím Sýrie, kde Rusko střeží geopolitický odkaz SSSR v podobě základen na břehu Středozemního moře a režimu, který s Moskvou pojí již několik desetiletí spolupráce.

Jan Veselý

Jan Kužvart

Analytik, zabývá se bezpečnostní a politickou problematikou Blízkého východu a severní Afriky. Zaměřuje se i na e-diplomacii a drony (bezpilotní prostředky).

Vystudoval politologii a mezinárodní vztahy, návazně bezpečnostní studia a také arabistiku a historii.

V případě Sýrie však nemusíme zůstat jen u tématu ruské vojenské přítomnosti. Je zde i ona strnulost bojových linií. Ano, režim v poslední době významně postupuje na úkor „Islámského státu“. Jinak se ale fronty v Sýrii významněji nehýbou. Syrští Kurdové se dívají přes hranici na zbraněmi harašící Turky. Ti si však nyní nemohou další intervenci v Sýrii dovolit, protože jim v cestě (a to doslova) stojí ozbrojené síly USA.

Podobná situace, jen v částečně jiném obsazení, je k vidění i v okolí syrsko-iráckého hraničního přechodu at-Tanf. Režim a jeho spojenci by rádi na úkor syrské opozice přechod a jeho okolí dostali zpět pod kontrolu. Opět jsou to však USA a jejich letecké síly, které jim v tom brání.

Malých „zamrzlých front“ bychom však v Sýrii našli více, například mezi režimem a syrskými Kurdy kolem Rakky či režimem a povstalci dominovanou provincií Idlib.

Bipolarita a prostředníci

Studená válka byla i o bipolaritě. Dva velmocenské bloky stály jako monolity jeden proti druhému. Tehdy i teď v případě Blízkého východu jde sice o zjednodušení, když však dojde na pověstné lámání chleba, vidíme, že i nejrůznější svéhlavci a rebelové znají na Blízkém východě své místo a adresu svých chlebodárců.

Turecko proto nepřerušilo spolupráci s USA ani poté, co americká podpora Kurdy dominovaných milic zvaných „Syrské demokratické síly“ (SDF) vzrostla a začala zahrnovat i dodávky zbraní. Saúdové se pak s Katarem začali přít v uměle vyvolaném sporu o podporu terorismu a extremismu v regionu Blízkého východu až tehdy, co je prezident Trump při své návštěvě Rijádu ujistil o neochvějné podpoře z Washingtonu.

Saúdská petromonarchie si to vyložila po svém jako zelenou k obnovení žabomyších sporů se svým nepoměrně menším sousedem. Odmítá se při tom s katarskou vládnoucí rodinou bavit přímo a musí nastoupit prostředníci, jako jsou Kuvajt či USA, aby měla diplomacie vůbec šanci v tomto zamrzlém sporu něco vyřešit.

Vedle prostředníků v roli vyjednavačů pak vidíme na Blízkém východě i války vedené „v zastoupení“ skrze různé klienty a vazaly. Kromě Sýrie je dobrým příkladem Jemen a okrajově též Libye. Nejrůznější ozbrojené skupiny tak na Blízkém východě průběžně destruují hned několik zemí najednou a nemusí se bát o obživu, nedostatek munice či pokrytí výdajů.

Absence třetí síly?

Stejně, jako se za studené války řešilo, na kolik táhnou za jeden provaz SSSR a Čína, i na dnešním Blízkém východě stojí za to si položit otázku, zda jsou zde mocenské bloky jen dva. Ano, propletenec vztahů a všelijakých animozit je na Blízkém východě skutečně velmi zašmodrchán. Nicméně když jde o schopnost jednat rozhodně a ustát následky svých činů, máme zde jeden stát, který je toho schopen: Írán.

Někoho by mohlo napadnout ještě Turecko. Ovšem jak už bylo napsáno v úvodu, Turci věděli, že jejich zájmy jsou vůči zájmům USA v případě kurdské otázky v Sýrii druhořadé a rozhodli se to respektovat. Stejně tak i prezident Erdoğan našel po počátečním ukazování svalů v Sýrii smířlivě cestu k Putinovi a normalizaci vzájemných vztahů s Ruskem.

Írán takto okázalá gesta dělat nemusí a podobně jako u vztahu Číny s SSSR ani u Íránu nemá jeho spolupráce s Ruskem charakter chování podřízeného satelitu. Íránem podporované milice v Sýrii a Iráku tak postupují dle zadání z Teheránu a míra schopnosti Moskvy svého spojence usměrnit je diskutabilní.

Čtenář si nejspíše řekne, kam se nám z textu vytratil Izrael. Odpovědí je, že ten dělá to, co vždy. Stará se především o sebe. S kýmkoliv a v případě potřeby i proti komukoliv. Své spojence si totiž dokáže najít a svou pragmatičností a přizpůsobivostí okolnostem tak de facto stojí nad jednotlivými mocenskými bloky v regionu.

Těžko na Blízkém východě najít zemi, která by s ním dříve či v současnosti v něčem přímo či nepřímo nespolupracovala. Turecko, Egypt či Saúdskou Arábii nevyjímaje. To, že si to jejich vlády a režimy nenapíší zlatým písmem na dveře, je věc jiná.


Eurovolby 2024

Volby do Evropského parlamentu se v Česku uskuteční v pátek 7. a v sobotu 8. června 2024. Čeští voliči budou vybírat 21 poslanců Evropského parlamentu. Voliči v celé Evropské unii budou rozhodovat o obsazení celkem 720 křesel.

Video