Herec mladší generace se proslavil zejména rolemi ve filmech O princezně Jasněnce a létajícím ševci, Proč? a Bony a klid. Po tragické nehodě na konci roku 1989, kdy jezdil po republice diskutovat s lidmi a přesvědčovat je o správnosti postoje stávkujících herců a studentů, je upoután na vozík. Ani to mu však nezabránilo zůstat v branži a jít takřka z role do role. Před čtyřmi roky dokonce získal cenu Thálie za nejlepší herecký výkon.
Jan Potměšil se narodil 31.3. 1966. Absolvoval všeobecné gymnázium, poté studoval Divadelní akademii múzických umění v Praze. Už jako chlapec prošel několika dětskými rolemi v televizi a za studií zaujal v úspěšných filmech. Po studiu získal angažmá v Divadle Na Vinohradech, hrál i v Divadle Na Zábradlí.
Potom však přišla osudná nehoda a dlouhý pobyt v nemocnici. V roce 1991 dostal nabídku od Jakuba Špalka, aby se stal členem Divadelního spolku Kašpar. “Měl jsem tu zatím asi osm rolí. Nejvíc si cením účinkování v představení Růže pro Algernon,” řekl Jan Potměšil iDNES. Vystupoval také v divadlech Minor, Viola a Lyra Pragensis.
Jan Potměšil je svobodný, žije v rodinném domku se zahradou v Praze 4, má dvě fenky labradorky Děvče a Trnku. Rád sportuje, plave, jezdí na speciálně upraveném kole a lyžích. Velmi si oblíbil jižní Čechy a jezdí do Lomu u Třeboně na chalupu.
O svém úrazu mluví otevřeně a říká, že zdravotní handicap mu aspoň pomohl poznat sám sebe i věci, na které by třeba jako zdravý nepřišel. “Všechno špatné je pro něco dobré a člověk tak může vnímat jakoukoliv komplikaci, která ho potká. Opravdu děkuji Pánu Bohu, že jsem tohle ucítil, když jsem ležel v nemocnici. Neotočil jsem se dozadu a nezůstal v té křivdě. Chci to zkusit jít do života - řekl jsem si. Sice nevím kudy, nikdy jsem to ještě nezažil, nevím jak na to a co mne čeká, nemám žádnou jistotu, ale zkusím to. Jedny dveře se mi sice tou havárií zabouchly, ale jiné se otevřely nebo alespoň nabídly svoji kliku. To, co se na začátku zdálo jako nepřekonatelná překážku, se stalo naopak odrazovým můstkem k překonání sebe sama. Nechtěl jsem prostě být ten nešťastný a ten chudáček, o kterého by se museli všichni starat,” řekl loni pro časopis Střecha nad hlavou.
