O úmrtí Jana Petránka informoval v sobotu jeho syn Martin. „Ve večerních hodinách zemřel na selhání srdce,“ řekl Českému rozhlasu.
Petránek byl výraznou osobností české žurnalisty. Byl součástí generace novinářů, kteří se podíleli na vysílání Československého rozhlasu v 60. letech a měnili jeho tvář, připomíná iRozhlas.
Narodil se narodil 28. prosince 1931 v Praze a do rozhlasu nastoupil v roce 1951 jako zahraniční korespondent a odborník na kosmonautiku. V 60. letech působil jako zpravodaj například v Sovětském svazu nebo v Indii. V srpnu roku 1968 byl součástí vysílání, kdy byla budova rozhlasu pod palbou. V roce 1969 ještě komentoval v rozhlasu v přímém přenosu přistání Apolla 11 na Měsíci.
Pak následovaly první politické represe. Dostal například půlroční distanc za to, že informoval o nekalých aktivitách rodiny, která stála za politickým převratem v Súdánu v roce 1958, napsal iRozhlas. Za normalizace nesměl pracovat jako novinář a po podpisu Charty 77 se mohl živit jen manuální prací, byl topičem.
Ještě před listopadovou revolucí v roce 1989 začal psát do samizdatových Lidových novin, po legalizaci deníku se stal jeho redaktorem. Později se jako komentátor vrátil do rozhlasu. Jako novinář vystupoval aktivně i poté, co na začátku 90. let odešel do důchodu. Byl velmi váženým a oblíbeným komentátorem dění v Rusku.
Petránek byl členem redakce mezinárodního života Českého rozhlasu, díky které získávali posluchači nezkreslený přehled o dění v zahraničí. Pravidelná setkání zpravodajů byla velmi spontánní a radostná, píše iRozhlas.
Jan Petránek dostal za svoji práci ocenění, v roce 2011 Cenu Ferdinanda Peroutky, v roce 2013 novinářskou cenu Karla Havlíčka Borovského v kategorii Opus Vitae, v roce 2015 od prezidenta Miloše Zemana medaili Za zásluhy, Český rozhlas ho uvedl do své síně slávy.
Oficíři hlídali vchody, popisoval srpen 68 v rozhlase
Na těžké chvíle vysílání v srpnu 1968 vzpomínal Jan Petránek v knize esejů Hausboat na soutoku Volhy a Mississippi. V osudový den mířil do budovy na Vinohradské ulici ze své chaty (vzpomínku přinesl deník Metro).
„Vyběhl jsem po schodech až do své redakce ve druhém patře. Uviděl jsem spoušť, jaká bývá po zlodějích či opilých barbarech. V té smutné době mi to skoro přišlo k smíchu. Vyrabované stoly, smotky rozhlasových magnetofonových pásků. Z šuplat mého stolu zmizely dvě bílé košile a kravata. To jsme měli v redakci skoro každý pro případ, kdybychom se někde museli objevit rychle reprezentativněji. Ze stolu Jirky Dienstbiera zmizel jeho osobní magnetofon, malý tranzistorák a ještě pár věcí.“
Petránek nastiňuje i další kroky zaměstnanců rozhlasu. „Sovětští oficíři obsadili vchody, ale zapomněli na vchod do garáží, a všechna studia. Jenže to jsme už díky pohotové práci techniků vysílali ze sklepa a už se připravovala další skrytá studia jinde v Praze,“ píše dále.
Kromě této napsal i povídkové knihy Andělé a čerti a Pod hvězdným šapitó, přeložil dějiny Spojených států a Středního východu. Byl také textařem, psal třeba pro skupinu Šanson - věc veřejná, se kterou i vystupoval.
