Polákům nevadí, když největší Polák doslova zalehává polská média.
Když jejich televize vysílá od rána do večera záběry z papežových cest a audiencí. Proč by to vadit mělo? Pomohl svým krajanům z bryndy a jako nikdo před ním ukázal světu, že Poláci existují.
V minulých dnech Jan Pavel II. zalehl i média česká. Co by ne? I našincovi přece pomohl z bryndy a nikdo nevyvrátí, že měl pro Čechy, Moravany a Slezany zvláštní slabost. Dával nám najevo, že jsme mu blízcí. Nejraději česky. Z Jana Husa, který nás doma po staletí rozděloval, učinil posla nové naděje. Zásluhou Vojtěcha Slavníkovce rozeznával v našich dějinách i své vlastní kořeny. Ostatně, nejkulatější výročí polistopadové éry, tisíc let od Vojtěchovy smrti, přijel oslavit – ve svých sedmasedmdesáti! – s námi. Přes to přese všechno teď leckdo z nás brblá: mediálně máme přepapežováno.
Kdo neskáče, není Čech
Na rozdíl od Polska jsou u nás papežovi souvěrci v menšině a většina holt nemusí mít pochopení pro takovou mediální smršť, vnucuje se odpověď.
Řím husitským Čechům nikdy moc nevoněl, tak proč s ním teď masově sdílet smutek? Proč truchlit na povel? Proč hrát divadlo? Takové zdůvodnění by snad znělo věrohodně, kdybychom si občas uměli nechat zalehnout média něčím jiným, bytostně svým. Něčím, co nás samotné vtahuje a utváří. Umíme to? Co by tím „bytostně naším“ tak mohlo být? Zlatí hokejisté? Stříbrní fotbalisté? Nějaký veleúspěšný podnikatel, vědec, politik? Něco úplně jiného? K čemu však dojde, začne-li půlka národa ve vítězném opojení burácet „kdo neskáče, není Čech“? Druhá půlka se zaručeně promění ve shluk ignorantů a kritiků, kteří dají dohromady tisíc důkazů o škodlivosti skákání. Co se stane, objeví-li půlka národa v nějakém člověku svého mluvčího a vůdce? Začne-li ho uznávat a ctít? Druhá půlka v něm objeví škůdce.
Potřeba pochybovat, stavět opozici, vyvažovat radost smutkem jako by patřila k našemu erbu. Jako bychom nedůvěru a zvláštní druh podezřívavosti měli v genech. Někdy je v tom hodně moudrého, jindy zhovadilého.
Někdy možná obojí zároveň.
Nevšední vypočítavostí to navíc rádi zahušťujeme. I do těch ulic se v historických týdnech slézáme jak švábi na pivo. Nejlépe ve chvíli, kdy už je napůl vyhráno. Třeba zrovna díky Polákům.
Zdají-li se dnes média někomu z nás přepapežována, pak ne kvůli papeži, ale kvůli nám samým. Říkáme přece, že všeho moc škodí. Nesnášíme, když je přehavlováno nebo překlausováno, tak proč snášet papeže? Raději zabrblat a schovat se do své nory. Cynickým šlehem skrýt ostych z patosu. Pobavit se na úkor těch, jimž takový ostych chybí. Je v tom sranda, ale není v tom život.
Možná právě proto se nikdy neshodneme na největším Čechovi. A když, tak pouze na někom, kdo nikdy nežil.
