Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Jan Palach se neupálil na protest proti okupaci. Upálil se kvůli nám

  16:19aktualizováno  16:19
Abychom si věci stručně vyjasnili hned na začátku: Jan Palach se neupálil na protest proti okupaci. Upálil se kvůli nám.

Pohřeb Jana Palacha, z Celetné ulice přes Staroměstské náměstí až ke Karolinu. | foto: Miroslav Hucek. Snímek z knihy a výstavy Jan Palach 16.-25.1.1969.Kavárna

Vzhledem k tomu, že se naše národy ocitly na okraji beznaděje, rozhodli jsme se vyjádřit svůj protest a probudit lid této země...“ stálo v jeho dopise. A na konci: "... nevystoupí-li lid s dostatečnou podporou (tj. s časově neomezenou stávkou), vzplanou další pochodně.“

Lid však nevystoupil. Přesto: možná jsme si my, občané doby normalizace, Jana Palacha a jeho čin vymazali z veřejné paměti. Možná jsme si to škrtli i v paměti soukromé. Nicméně kdesi v skrytu vzpomínka-zapomínka na oheň zůstala. A přenesla se i do generací následujících. A o dvacet let později vyrašila jako reálná společenská síla při takzvaném Palachově týdnu.

Ve vzduchu je zrada

Historik Oldřich Tůma ve studii Srpen ’69 polemizuje s postojem právníka a politika Petra Pitharta z jeho knihy Osmašedesátý, kde stojí, že osmašedesátý jako fenomén končí "černými zástupy mlčících Pražanů“ v den tryzny za Jana Palacha. Tůma připomíná masové vzepětí Čechů a Slováků 21. srpna 1969, kdy zejména mladí občané, Palachovi vrstevníci, v prvním výročí okupace vyšli do ulic a střetli se velmi statečně a tvrdě (a velmi bezmocně) s normalizační mocí. Nejspíš až potom jsme se definitivně zlomili, rozdrceni nikoliv sovětskou okupační armádou, nýbrž československými policisty, milicionáři a vojáky.

Masakr v srpnu 1969 svými "mimořádnými opatřeními“ uzákonili Ludvík Svoboda, Alexander Dubček a Oldřich Černík, "muži ledna ’68“. Teprve tehdy jsme se "ocitli na okraji beznaděje“ v totální podobě smyslu Palachova dopisu. A všechno vypadalo, že jsme už neprobuditelní.

co bylo potupnější

Dosud se nikdo vskutku vážně nezabýval otázkou, co bylo potupnější: to, že jsme přistoupili na tragikomickou hru o podpoře socialistického systému, nebo to, že jsme časem vnímali jako samozřejmost okupaci vlasti.

Jak si roku 1972 poznamenal spisovatel a překladatel Jan Zábrana: "Křivda neodčiněná během života generace se promění v nicotu – jako by se nikdy nestala – vše sejde ze světa – zavraždění i vrazi. Tohle už pochopili. Pochopili Talleyranda, který říkal: "Zrada je otázka času...“

My znormalizovaní jsme zradili, zdálo se, v duchu prastarého prosovětského sloganu "na věčné časy“. Kromě několika úctyhodných výjimek, z nichž ovšem některé byly k odporu odsouzeny proti své vlastní vůli – neboť tuto moc kdysi pomáhaly ustavovat a měly ji vlastně za svou.

Dosud se nikdo vskutku vážně nezabýval otázkou, co bylo potupnější: to, že jsme přistoupili na tragikomickou hru o podpoře socialistického systému (o němž většina věděla, že je pouhou zástěrkou na přizpůsobení se diktátu Moskvy), nebo to, že jsme časem vnímali jako samozřejmost okupaci vlasti. Co je horší – švejkovat pokleslou ideologii, či se objímat s okupanty, nazývat je bratry a posluhovat jim?

Parte Jana Palacha

Vypadá to na první pohled, že palčivou výzvu Jana Palacha jsme časem oslyšeli docela. Byť Moskva byla v tomto ohledu opatrná. Ne náhodou se v době Palachova pohřbu, jak uvádí historik Jindřich Madry, pohnula okupační sovětská vojska a na okraji některých československých měst se objevily jejich obrněné transportéry. Měli strach, že by Palachův čin pomohl zvednout hlavy. Ostatně Brežněv s Kosyginem 23. ledna 1969 psali Dubčekovi s Černíkem, že "události v Československu po smrti Jana Palacha nabývají nebezpečného politického charakteru“.

Proč byl hrdinou

Palachův čin byl hrdinstvím. Nelze jej nazvat pouze obětí; při vší úctě k obětem. A ti, kteří tehdy i později říkali, že to byla mladická – sice dobře míněná, leč naivní – neuváženost, zjednodušovali sami sobě vyrovnání se s vlastní existencí.

vojska se pohnula

Ne náhodou se v době Palachova pohřbu pohnula okupační sovětská vojska a na okraji některých československých měst se objevily jejich obrněné transportéry. Měli strach, že by Palachův čin pomohl zvednout hlavy.

Vyskytovaly se i hnusnější postoje: Palach byl podle nich vyšinutý. Nebo prý svedenému studentovi "kontrarevolucionáři“ namluvili cosi o "studeném ohni“, který zapůsobí efektem plamenů, avšak nepopálí.

Nebo že akt sebeupálení byl prázdným gestem, neodpovídajícím vzorcům naší kultury. Pokleslá protipalachovská tradice se datuje od zasedání ústředního výboru KSČ, jež popisuje Zdeněk Mlynář v knize Mráz přichází z Kremlu: "Toto zasedání začalo 16. ledna, v den, kdy se v Praze upálil Jan Palach. Když se zpráva o tom donesla až na Hrad, kde zasedal ústřední výbor, přihlásila se o slovo známá lékařka dr. Helena Rašková a řekla, že se stydí poslouchat řeči, které se tu vedou, a napadá ji, že i Jan Palach snad slyšel, jak se tu mluví, a to ho dovedlo k zoufalému protestu. Po těchto slovech byla hrubými výkřiky z pléna přerušena, stalinisté a sovětští agenti z řad ÚV KSČ na ni doslova štěkali. Vilém Nový (tvůrce odporné legendy o ‚studeném ohni‘, pozn. aut.), který později proslul jako bezcharakterní přisluhovač ‚normalizace‘, hned nato proslovil cynickou řeč o Palachovi.“

O tom, že Palach byl hrdina, svědčí i jeho dopis studentskému vůdci Lubomíru Holečkovi, nedávno nalezený historikem Petrem Blažkem. Podle něj se chtěl Jan Palach se skupinkou studentů pokusit proniknout do rozhlasu a odtud vyhlásit generální stávku. Bylo to naivní a nepraktické. Takoví však mnohdy hrdinové bývají. Teprve, když Palach pochopil, že se to nejspíš nepodaří, rozhodl se pro jiný, pro něj bolestivější čin. Ostatně právě Petr Blažek, věcný mladý vědec, nezatížený generačním syndromem, nazývá Palacha jednoznačně hrdinou.

V moskevském zadku

Zdejší společenství bylo Palachovým sebeupálením otřeseno, ovšem neschopno na ně reagovat jinak než masovým smutkem. Jako by je apatie (kromě zmíněného odporu v srpnu devětašedesát) rozežrala už od chvíle, kdy českoslovenští politici učinili v Moskvě v srpnu 1968 zrazující podpisy. Českoslovenští občané byli na počátku roku 1969 unaveni neustálým kličkováním politických (komunistických, osmašedesátnických) elit, jež byly limitovány osobními kvalitami a celoživotní prosovětskou náklonností.

Heslo "Jsme s vámi, buďte s námi!“, které mělo jakýs takýs étos v prvních dnech okupace, stalo se mezitím zavádějící frází. Skutečně: byli jsme s nimi. Avšak tam, kde jsme být původně nechtěli – v moskevském zadku, v marasmu přizpůsobení se. Pražští představitelé směřovali stále více ke kolaboraci.

"Jsme s vámi, buďte s námi!"

Skutečně: byli jsme s nimi. Avšak tam, kde jsme být původně nechtěli – v moskevském zadku, v marasmu přizpůsobení se. Pražští představitelé směřovali stále více ke kolaboraci.

Možná že vysvětlení toho, proč "živá pochodeň“ zhasla, aniž zapálila, lze však hledat ve vypjatosti samotného činu. Vloha dát všanc život pro svobodu a důstojnost společenství není běžná. Tak hraničně reagovat dokáže málokdo. Nejsme obyvatelé města Masada, v němž (roku třicet let před Kristem) Římany obležení židovští zélóti – muži, ženy i děti – vykonali hromadnou sebevraždu, aby se nestali otroky.

Nepřehlédněme, že před Palachem podobně dopadlo jiné statečné gesto. Sice neskončilo absolutní obětí, ale vzhledem ke stalinské tradici – "Jesť čelověka, jesť probléma, nět čelověka, nět probléma!“ – tak dopadnout mohlo: František Kriegel jako jediný z tehdejších "vůdců“ potupný moskevský protokol nepodepsal. Občané také nakonec nebyli "s ním“, nýbrž s těmi, kteří se upsali ďáblu a tvrdili, že to jinak nešlo, neboť je třeba být "státnicky moudrým“. Tak jsme mudrlanty byli "s nimi“.

Chování Kriegla a Palacha si většina společnosti posléze vytěsnila z vědomí. Byly to postupy v dané situaci nereálné a těžko pochopitelné. Zjednodušíme-li si myšlenky zakladatele analytické psychologie Carla Gustava Junga, vstoupil Jan Palach do kolektivního nevědomí jako archetyp hrdiny. Většina o něm už jakoby nevěděla, ale kdesi byl obsažen.

Samozřejmě, vyskytovali se občané, kteří ve dnech výročí jeho smrti pokládali květiny na Václavském náměstí. Stále existovali lidé, kteří zapalovali v tomto čase – a také o Vánocích a Dušičkách – svíčky na olšanském hrobě, který bolševici brzo znesvětili. (Pořád se báli, aby nezažehl. A tak vyhnali z Prahy i jeho pozůstatky a namísto nich tam byla z "moci úřední“ pochována jistá paní Marie Jedličková.) Ty svíčky tam hrstka občanů pokládala přesto, že mezi okolními pomníky postávaly siluety tajných. A někteří nechávali ta světélka zapalovat svoje děti a vnuky, aby i v nich uchovali vzpomínku. To byli ti, pro něž Jan Palach zůstával v jejich světě, ač jeho čin je nedokázal vyburcovat k viditelné a citelné vzpouře.

Najednou tu zase byl

Je až mystické, jak se "dostavil“ Jan Palach dvacet let poté, co vyslal nevyslyšenou výzvu. Takzvaný Palachův týden v lednu 1989 se stal naplněním toho, oč tak žádal v dopise na počátku roku 1969. Lze samozřejmě hovořit o tom, že doba k tomu po dvaceti letech nazrála. Jenomže nabídl se nám právě Palach, o němž jsme podle všech příznaků už neměli vědět: najednou to byl přímo inspirující hrdina nedodávající sice sílu k činům radikálním a mezním, ale dodávající sílu alespoň ke slušnosti a nemlčení, k občanské vůli vstát z beznaděje a zvednout hlavu. Palach ostatně ve svém odkazu ani víc nechtěl. Nakonec se ukázalo, že to on "byl s námi a my s ním“. Nikoliv ušmudlaní politici.

Nechce se ani dodávat, že dějiny jsou věčná změna a věčný boj a že není nikde psáno a dáno, že se již nikdy nemůžeme dostat do situace, v níž Jan Palach opět aktuálně zapůsobí.

Autor:


ZPRÁVY: Radek Vondráček z ANO je novým šéfem Sněmovny



Hlavní zprávy

Nejčtenější

Právníci přechytračili soud. Vyhýbali se mu až do promlčení činu

Obžalovaní Karel Hnilica a Lenka Hnilicová na snímku z prosince 2012

Manželský pár advokátů Hnilicových názorně demonstroval, jak je v Česku možné se vyhnout trestu od soudu. Byť jde o...

Ve věku 39 let zemřel veterán Mevald vyznamenaný za službu v Afghánistánu

Prezident Miloš Zeman a český voják Jaroslav Mevald při slavnostním udílení...

Ve věku 39 let zemřel v pátek náhle český veterán Jaroslav Mevald zraněný v roce 2014 v Afghánistánu. Za hrdinství,...



U požáru motorestu na dálnici D10 zasahovali hasiči i v noci

Motorest Čtyři kameny u dálnice D10 nedaleko Hlavence u Prahy na snímku z 19....

Středočeští hasiči v noci na neděli pokračovali v hašení požáru motorestu Čtyři kameny na mladoboleslavské dálnici...

Dopravní podnik testuje gumové bodáky, mají zastavit přebíhače kolejí

Na tramvajové zastávce v Braníku dopravní podnik testuje zábrany v kolejišti...

Pražský dopravní podnik zkouší na jedné z tramvajových zastávek v Braníku gumové zábrany ve tvaru malých bodáků. Mají...

ODS, TOP 09, KDU-ČSL a STAN půjdou společně. Vést Sněmovnu Fiala nechce

ODS. TOP 09, KDU-ČSL a hnutí STAN se dohodly na společném postupu při formování...

Čtyři strany ve Sněmovně - ODS, TOP 09, KDU-ČSL a STAN - se domluvily na společném postupu při formování Sněmovny a...

Další z rubriky

ZÁPISNÍK: Potáhneme na Sýrii! Čeští komunisté milují Severní Koreu

Syrští povstalci v bojích o město Chanasír nedaleko Aleppa (27. srpna 2013)

Moderátor usnul, mezi českými novináři se objevily výzvy k válčení a komunistický hejtman mluvil s velvyslancem KLDR o...

ZÁPISNÍK: Také Američané nadávají na svoji politiku

Američtí váleční veteráni navštívili památník druhé světové války ve

Spojené státy se přirovnávají k banánové republice a k ­Itálii. Americká konzervativní Tea Party žije v bublině. V...

ZÁPISNÍK. Miss America a vůdkyně Bobo. Papež poskytl interview

Miss America 2014 Nina Davuluri. Někteří Američané ji šmahem odsoudili jako...

Hrozné, Miss America je mohemedánka. Pinožení u klausistů. Proč na rozdíl od Němců odsuzujeme velkou koalici. Rozhovor...



Najdete na iDNES.cz