Ján Bugel, válečný veterán si krátce před smrtí stěžoval, že s ním celý život někdo manipuloval, zneužíval a okrádal. Říkal, že poslouchal jen rozkazy. Až do důchodu pracoval ve vojenském skladu v Pardubicích jako profesionální zaměstnanec armády. Když už byl nemohoucí, starali se o něj v pražském Domově péče o válečné veterány.
Co všechno zažil, nikomu nevyprávěl. Nebyl prý zájem. Až před dvěma lety těsně před smrtí přijal dokumentaristy, kteří jeho svědectví zaznamenali pro Paměť národa. Mrazivě v něm popisuje kruté zacházení se zajatci, znásilňování a vraždění během Slovenského národního povstání a na konci války. Od těchto událostí uplynulo přes devětašedesát let.
Osmaosmdesátiletý Ján Bugel seděl na posteli v Domově péče o veterány, na krku zlatý řetěz a nadával na poměry: "Heleďte, mám sluchátko. Špatně slyším. Dřív jsem na to bral dvě stovky. A dneska? Nečas mi to vzal! Mám mu děkovat nebo nadávat? Neděkuju ani nenadávám. Jen si něco myslím. Ožebračují lidi!," začal rozhovor bývalý komunista a vojenský skladník Ján Bugel, který dostal povolávací rozkaz ve dvaceti letech a službu přerušil jen jednou v životě - dezercí.
Na frontu? Raději na dovolenou, žádal velitele.
Ján Bugel se narodil roku 1923 v malé vesnici na východním Slovensku. Chtěl se vyučit krejčím, ale prý to nějak nedopadlo. Jeho matka zůstala v domácnosti, otec se nechával najímat jako dělník, který zpevňoval cesty kamením a štěrkem.
SoutěžNeziskové organizace Post Bellum a Pant, dále IDNES.cz, Český rozhlas, MF DNES a ČT vyhlašují až do 1. listopadu soutěž Příběhy 20. století. Natočte vyprávění svých rodičů, babiček, dědečků či známých a vyhrajte 50 tisící korun, chytrý telefon nebo tablet a profesionální smlouvu pro dokumentaristy. Vše najdete zde. Každý registrovaný obdrží zdarma DVD Příběhy 20. století. |
V roce 1943 dostal Bugel povolávací rozkaz do slovenské armády k útvaru v Prešově. Bál se, že bude muset na frontu. Slovenští vojáci v té době bojovali po boku wehrmachtu v Itálii a Rusku.
"Trochu jsem zalhal, že jsem krejčí a doufal, že mě dají do týlové služby," vysvětluje Bugel, kterému se jeho přání splnilo. Místo do skladu, kam chtěl, ho ale přidělili ke kuchařům.
Později si ho vybral velitel útvaru plukovník Badík, slovenský Němec. Z Bugela se stal pomocník pro všechno. Využívala ho prý hlavně rodina velitele, jeho žena a dcera. Věšel prádlo, myl nádobí, uklízel a jezdil pro vodu. Ženy trvaly na údajně léčivé vodě z místního pramene.
"Ty byly horší než Badík! Furt mě honily, to bylo ponižující. Jednou si mě zavolal velitel a říká: "Vojáku, musíme na frontu! Chceš bojovat nebo na dovolenou? ´No to je jasné, že jsem mu zasalutoval a odpověděl: ´Pane veliteli, já bych raději tu dovolenou´," vyprávěl Bugel, který odjel na týden domů.
Když se vrátil, všechno bylo jinak. V kasárnách našel jen zbytek jednotky. Jakýsi poručík mu nařídil, aby naložil koňský povoz municí a zbraněmi a jel do hor do jakéhosi tajného skladu v lesích. Bugelovi se to nezdálo. Když skutečně podle instrukcí dojel na místo, došlo mu, že změnil strany. Partyzánské hlídce řekl heslo ´Mor ho´ a stal se vojákem povstalecké armády. Na Slovensku vypuklo národní povstání.
Povstalci ho přidělili ke službě na letišti Tri Duby. Dostal baterku, se kterou v noci postával u přistávací plochy a blikal na letouny. Z nich vyskakovaly desítky parašutistů ze SSSR. Často prý vojáci končili na stromech a jednotka, ve které Bugel sloužil, je sundávala.
Po pár dnech ho, jak říká, zase šoupli do zvolenského skladu, kde se dobrovolně hlásily stovky mužů ze zálohy k aktivní službě. Jejich výstroj a výzbroj měl ve Zvolenu na starosti Bugel, který si pro sebe při této příležitosti schoval sniperskou pušku. Tu prý ovšem později užíval více k pozorování než jako účinnou zbraň.
Ve Zvolenu si nechal posádku nastoupit generál Golián, jeden z velitelů povstání (pamětník na jiném místě nahrávky tvrdí, že k nim mluvil generál Ferdinand Čatloš, ministr národní obrany). Velitel před vojáky prohlásil: "Úkol je jednoduchý! Vyhnat německé fašisty ze Slovenska a dávat při tom na sebe pozor!“"Vojákům rozdali legitimace potvrzující jejich účast na povstání. A vyrazilo se pěšky na frontu.
Nejhorší chvíle zažil v bitvě o kamenitý kopec nedaleko Žiliny – Strečno. "To jsme se hrabali do kopce. Z vrchu na nás stříleli Němci. V předních liniích postupovali kluci, kteří něco provedli a Rumuni," prý se snadno poznali, vysvětluje Bugel, pušky nosili zavěšené namísto koženého popruhu na šňůře.
Stávalo se, že se Rumun v boji najednou otočil a začali střílet do slovenských jednotek. Bugela ovšem zranila větev ze stromu, kterou odlomil výbuch. V týlu ho operovali, aby neřval boletí, vypil láhev vodky.
Chtěl domů, proto dezertoval
Slovenské jednotky se rozpadaly. Vojáci zahazovali zbraně a utíkali často přímo do náruče wehrmachtu. Ján Bugel dezertoval s osmi kumpány: "Všichni jsme chtěli domů," vypráví dojatě Jan Bugel, který dorazil do vesnice, kde se ho ujal sedlák. Svlékl uniformu, oblékl civil, svoji pistoli i uniformu vyměnil za chleba.
V noci pokračoval směrem na východ. Po desítkách kilometrů někde za Popradem si přes den zdříml na louce, kde o něj doslova zakopla německá desetičlenná patrola. Ján Bugel skončil jako zajatec ve sběrném táboře v Sabinově. Denně se tu konaly popravy, lidé umírali hlady.
Bugel se domluvil se spoluvězněm a v noci utekli. Proplížili se mezi německými dozorci. Po třech dnech potkali skupinu slovenských partyzánů, se kterými se připojili k postupující československé jednotce Ludvíka Svobody.
Zabil vzdávajícího se Poláka
V bitvě o Liptovský Mikuláš zabil člověka tváří v tvář. Často se mu scéna později vybavovala. Bugel sloužil v týlových jednotkách, které měly za úkol takzvaně čistit zákopy.
"Když fronta postoupila, prolézali jsme bunkry, jestli se v nich neukrývá nepřítel. A nejednou vidím vojáka v německé uniformě. Dal ruce nahoru a volal: ´Nestřílej. Nestřílej! Já jsem Polák!´ Já mu povídám: ´Když seš Polák, tak co tu děláš?´ Prásk, prásk. Co jiného? Zastřelil jsem ho. Kdyby byl na mém místě, udělal by to samé, to se nedalo nic dělat," popisuje děsivou scénu z fronty Ján Bugel.
Ženy chtěly žít
Bugel těsně po válce vedl sběrný tábor pro Němce v Jihlavě. Dokumentaristé se vyptávali, jak se s německými civilisty zacházelo? "Nikdo nechtěl umřít. Každý voják je stejný, český, slovenský, britský nebo sovětský. My jsme neznásilňovali, neměli jsme na to čas," odpovídal Bugel.
Na otázku, jak se chovali sovětští vojáci, o kterých se říká, že hodně znásilňovali, odpověděl: "Každý jsme nějaký." A navázal historkou, jak říká, o "kurvách". (Není zřejmé, zda pamětník mluví o prostitutkách nebo myslí dívku, se kterou měl jeho přítel pohlavní styk). Prý jeho kamarád se sblížil s jistou dívkou a dostal pohlavní nemoc a musel na ošetřovnu. Z toho měl prý Bugel velký strach.
Pak Bugel pokračuje, že i on se setkal s jednou krásnou třináctiletou dívkou - dcerou Němky, místní učitelky. Dívka prý moc stála o to, aby s matkou mohly zůstat v Československu. Bugel historku nedokončí, není přesně rozumět, proč o ní v této souvislosti mluví. Vypravuje, že potřebovala potvrzení od revolučního národního výboru. Pět lidí jim to prý muselo schválit.
Lágr, který Bugel vedl, byl rozdělen na oddíly pro děti s matkami, dívky a muže od 19 let. Slečny byly zvlášť. Jednou za ním přiběhla hlídka, že se skupina Rusů dobývá k Němkám. Bugel prý na ně vyběhl s pistolí a hrozil jim, že zastřelí každého, kdo přeleze oplocení. Vojáci odtáhli. Zanedlouho hlídka znovu přiběhla pro velitele, že se opět dobývají do tábora Rusové. Bugel musel znovu zakročit, tentokrát zastavil dva Rusy, kteří si nedali říct, hlásil je pak jejich veliteli, ale nic z toho prý nebylo.
Příběhy 20. stoletíVzpomínky Jána Bugela zaznamenali lidé z Post Bellum. V neděli jeho vyprávění odvysílá Český rozhlas Plus ve 20.00 v pořadu Příběhy 20. století Reprízu pak naladíte příští sobotu na Radiožurnálu v 21h. Pakliže je vám Post Bellum sympatické, staňte se členem Klubu přátel Paměti národa a drobnými penězi pomozte jejich práci. |
