Sajf Islám Kaddáfí, syn libyjského vůdce Muammara Kaddáfího.

Sajf Islám Kaddáfí, syn libyjského vůdce Muammara Kaddáfího. | foto: AP

Jaký otec, takový syn. Nevkládejme absolutně žádné naděje do Kaddáfího potomků

  • 8
"Arabské autoritářské režimy se sice na rozdíl od jiných, které ustoupily demokracii, nedokážou reformovat, ale dosáhly mistrovství v taktice potřebné k prodlužování životů svých stárnoucích despotismů," píše v následujícím textu Omar Ašúr. Autor tvrdí, že názorové rozdíly v potomstvu Muammara al-Kaddáfího jsou v podstatě podružné, že si o nich nelze dělat nejmenší iluze.

„Včerejší nepřítel je dnes přítelem… byla to skutečná válka, ale teď jsou tito bratři svobodní lidé.“ Tak hovořil Sajf al-Islám al-Kaddáfí v březnu 2010, s odkazem na vůdce Libyjské islámské bojové skupiny (LIFG), ozbrojené organizace, která se v polovině 90. let třikrát pokusila spáchat atentát na jeho otce, Muammara al-Kaddáfího. Může to vyvolávat údiv. Je tomu jen několik dní, co tentýž muž Libyjcům slíbil „moře krve“, bude-li režim jeho otce svržen. Ba Sajf al-Islám, uhlazený absolvent London School of Economics s mírným hlasem, se v současnosti stal hlavním podezřelým z masových zločinů proti lidskosti.

Méně tento zvrat událostí překvapuje ty, kdo, tak jako já, studují taktiky arabských diktatur a příčiny jejich trvání. Arabské autoritářské režimy se sice na rozdíl od jiných, které ustoupily demokracii, nedokážou reformovat, ale dosáhly mistrovství v taktice potřebné k prodlužování životů svých stárnoucích despotismů.

Syrský prezident Bashar al-Assad

K běžným taktikám využívaným Kaddáfím, bývalým egyptským prezidentem Husním Mubárakem, bývalým tuniským prezidentem Zajnem Abidínem bin Alím, syrským prezidentem Bašárem al-Assadem a dalšími arabskými autokraty, patří vytváření spletitých bezpečnostních aparátů, hromadné vyvražďování odpůrců (skutečných i domnělých), široce rozšířené mučení a houževnatá cenzura a represe.

Frakce stíhá frakci, protože tak to chce vůdce

Syn libyjského vůdce Muammara Kaddáfího Sajf Islám při projevu k národu

Mezinárodním vyvrhelem se však Kaddáfího režim nestal primárně kvůli zločinům proti lidskosti páchaným na Libyjcích, ale hlavně kvůli sérii teroristických komplotů v zahraničí. Život režimu úspěšně prodloužily ropné zájmy a v posledních letech jeho „holubičí“ výraz. Kaddáfího holubičí období se krylo se vzestupem postavení jeho druhého syna, Sajfa al-Isláma, a jeho sestry Aješi, která se stala velvyslankyní dobré vůle při Organizaci spojených národů. Sajf si pěstoval reputaci „reformátora“: vyzval k procesu národního usmíření s opozičními skupinami, údajně liberalizoval média, podporoval dobročinné a rozvojové iniciativy a především se stal tváří, s níž Západ mohl hovořit.

Dvěma veřejnými zastíracími organizacemi rozvíjejícími tyto iniciativy byly Libye zítřka a al-Kaddáfího nadace pro rozvoj. V pozadí však podmínečnou podporu udělovala a celkový směr aktivit určovala Libyjská vojenská rozvědka, vedená Abdalláhem al-Sanúsím.

„Reformy“ navržené Sajfem al-Islámem zahrnovaly propuštění některých politických vězňů, zejména těch, kteří, tak jako LIFG, deklarovali věrnost Kaddáfího režimu. Ke konkrétním krokům směřujícím k transparentnosti a zodpovědnosti vládnutí, kupříkladu prověrkám ropného bohatství a státních výdajů či serióznímu prošetření zločinů proti lidskosti, mu však scházela vůle i představivost.

Navzdory pouhé kosmetické povaze „reforem“ se proti nim postavily jiné frakce režimu, zejména skupiny pod vedením Sajfových bratrů Mutassima, al-Sáadího a Chamíse. Za bratry se ukrývaly další bezpečnostní orgány: Jednotky vnitřní bezpečnosti, Revoluční výbory a v menším rozsahu Bezpečnostní aparát džamáhírijá (zahraniční rozvědka).

Manifestace Kaddáfího příznivců v Tripolisu (17. února 2011)

Když jsem v březnu roku 2010 navštívil Tripolis, abych se zúčastnil konference o „národním usmíření“, protichůdná prohlášení přednesená Sajfem al-Islámem a bezpečnostními činovníky mě překvapila. Ředitel Jednotek vnitřní bezpečnosti, plukovník al-Tuhámí Chálid, další z hlavních podezřelých ze zločinů páchaných v současnosti na Libyjcích, odmítl o procesu hovořit jako o „usmíření“. Podle něj šlo o „pokání z hereze“.

Jsou prostě nereformovatelní

Vzhledem k nynější povstalecké vlně je zjevnější než doposud, že cílem všech „reformních“ snah uskutečňovaných dříve v arabském světě bylo jen zachovat represivní diktatury a vyhnout se trestu za nezákonné zneužívání moci. Reformní „debata“ uvnitř těchto režimů nebyla nic víc než soupeření různých odnoží vojensko-bezpečnostního aparátu o nejlepší způsob jak zakonzervovat status quo.

Arabové samozřejmě už léta vědí, že jejich vládci jsou nereformovatelní. Právě proto dnes mnozí riskují život ve snaze režimy odstranit, aby získali šanci dohnat svobodný, vyspělý svět. Současné dění v arabském světě je kvas dějin psaných krví, potem a slzami obětí desítek let násilných represí.

Když se mě jistý novinář ptal, co bych chtěl říct Sajfu al-Islámovi, kdybych se s ním znovu setkal, odpověděl jsem: „Doufám, že vás uvidím před Mezinárodním trestním soudem, vedle Mubáraka a bin Alího.“ Miliony Arabů mé generace a mladších by pravděpodobně odpověděly stejně, kdyby se jich tázal, co se má stát s muži, kteří měli v moci jejich přítomnost a snažili se jim zničit budoucnost.

Omar Ašúr přednáší o středovýchodní politice a řídí postgraduální studijní program zaměřený na Střední východ na Institutu arabských a islámských studií britské Exeterské univerzity. Je autorem knihy The De-Radicalization of Jihadists (Deradikalizace džihádistů) s podtitulem Jak transformovat ozbrojená islamistická hnutí.

Copyright: Project Syndicate, 2011. Z angličtiny přeložil David Daduč; titulek a mezititulky jsou redakční.


Video