Z programu v klubu - skupina Cartonnage, na snímku zpěvačka Vanda (27. 4. 2011)

Z programu v klubu - skupina Cartonnage, na snímku zpěvačka Vanda (27. 4. 2011) | foto: Michal Sváček, MAFRA

Jaký je život pražské klubové scény? Žádný med, ale také ne hrůza

  • 6
Klubová scéna 21. století žádný matrix neprožívá. Představy z minulého století o tom, že přijedeme na koncert na skejtu bez koleček a na parketu budeme místo tance levitovat, se rozplynuly. O tom, jak si dnešní kluby představujeme, co nám v nich chybí, čím pro nás jsou a jaké je tíží problémy, se před pár dny diskutovalo v pražském prostoru ROXY/NoD. Sešla se tu odborná i laická veřejnost, která měla možnost debatovat s pražským primátorem Bohuslavem Svobodou.

Jeden z nejslavnějších pražských klubů - Roxy - slaví letos dvacáté narozeniny. Ke svému jubileu vykopl první míč, s úvodní debatou nad českou klubovou scénou současnosti. Rozpačitý začátek „lidí ze scény“ o tom, co pro ně znamená klub 21. století, možná paradoxně a překvapivě nejlépe shrnul sám primátor Svoboda: „ Myslím si, že princip klubu napříč stoletími zůstává prakticky stejný. Je to místo pro setkávání, které je spojené s uměleckým zážitkem. Může se změnit hudební styl, alternativní vnímání, ale ten samotný zážitek je podstatný. Obzvlášť dnes, kdy je přímá komunikace ve společnosti už tak trochu vzácná.“

Vypadá to, že nyní je na klubech nejcennější právě jejich přirozená schopnost shromažďovat lidi na stejném místě. V době časté virtuální komunikaci je ta běžná – osobní – něčím důležitá a vzácná.

logo klubu Roxy

Hlavně tu chceme mít klid!

Pojďme ale od sociálního aspektu těchto prostor k tomu, co provozovatele klubů nejvíc tíží. I když se diskutující shodli na tom, že jsou tato místa pro Prahu (stejně tak pro jiné město naší republiky) důležitá nejen po kulturní, ale také ekonomické stránce, ocitají se často ve finanční tísni. Na rozdíl od pražských divadelníků  mají provozovatelé klubů na magistrát relativně přívětivý náhled. „Vstřícnost magistrátu je poslední dobou velká a situace se tím pádem zlepšuje,“ tvrdí Jan Mayer z Linhartovy nadace, která provozuje Roxy. I když grant od města pokrývá maximálně deset procent jeho rozpočtu, jde o zásadní částku.

taneční párty v klubu Roxy

Ne každý klub na grant dosáhne. Jedná se o soutěž. Podle slov majitele Lucerna Music Baru a Futura Michala Filipa nedostal ani jeden z těchto klubů nikdy žádnou podporu od města. Navíc musí Praze 1 za takzvané diskotéky odvádět poplatky ze vstupného. Klubeři tuto městskou vyhlášku považují za předrevoluční výmysl, který platil pro tehdejší zábavy. Jsou přesvědčeni, že by ji město mělo zrušit.

Dalším faktem, který klubům život neulehčuje, je nastavený čas nočního klidu na dvaadvacátou hodinu večerní. Leckde v zahraničí to funguje jinak, města jsou benevolentnější, jenže to je nejspíš dáno i tím, že rovněž tamější obyvatelé jsou velkorysejší. Své zkušenosti s tím má Bohuslav Svoboda: „Je to stejné jako se zahrádkami na ulicích. Všichni tu chtějí mít atmosféru Paříže nebo Barcelony – tedy zahrádku na každém rohu, kde si v klidu mohou vypít dvojku červeného za horkých letních večerů. V okamžiku, kdy u nás někdo zahrádku zřídí, tak já jako zástupce magistrátu dostanu petici s podpisy místních obyvatel za její zrušení. Když argumentuji tím, že ji přeci chtěli, dostanu odpověď, ano, ale ať je raději o kousek dál.“

Pražský primátor Bohuslav Svoboda

Souboje s byrokracií

Odpor proti hluku je silný. Kluby se snaží a dělají mnohdy rekonstrukce za miliony, aby své prostory odhlučnily. Pavel Šmíd, který pracoval pro Bunkr, Roxy i Chapeau Rouge, upozorňuje, že finanční problémy v kombinaci s (proslulou) nevstřícností ze strany Prahy 1, s níž má osobní zkušenosti, mohou mít fatální důsledky: Bunkr se zavřít „povedlo“, Roxy a Chapeau Rouge k tomu neměly daleko. „Nemáme ani takové problémy s únikem hluku přímo z klubu, ale spíš z ulice. Kromě velkých financí, které jsme dali do odhlučnění klubu, nás také dost vyčerpávalo neustálé papírování. To kvůli byrokracii na Praze 1 trvalo déle než skutečná stavba. Je to o dost složitější, když cítíte, že je na vás vyvíjený tlak od města,“ vysvětluje Pavel Šmíd.

Z dějin pražského klubové života - tady sídlil klub Bunkr

Z dějin pražského klubové života - vystěhování klubu Bunkr v Lodecké ulici

Kombinaci složitého financování a tlaku města kvůli hluku ještě umocňuje podle provozovatelů fakt, že musí proti své vůli brát odpovědnost i za hlučné lidi z ulice v blízkosti klubů. Jde přitom o věc městské policie. Větší péči o pořádek ve městě přislíbil Bohuslav Svoboda. Magistrát podle něj pracuje na přerozdělení rolí strážníků.

Ředitel klubu Roxy Jaroslav Stanko k tomu dodává: „Praha se chce profilovat jako kulturní město, láká sem turisty a nakonec nám při provozu hází klacky pod nohy i ve formě například hygienických norem nebo stavebního řádu. Ale na druhou stranu, magistrát nám vyšel za poslední rok velmi vstříc. Nakonec jsme neměli zavřeno původně plánovaný půlrok, ale pouhý měsíc.“

Ředitel klubu Roxy Jaroslav Stanko

Program vůbec ne marný

Systém grantů sice nefunguje zdaleka stoprocentně, ale jisté mantinely už má, po bolestném boji, nastavené. Dle daných pravidel každý ví, kdo na grant může dosáhnout, a tudíž přihlásit se o finanční dotaci. Ideální stav by podle Svobody byla podpora především začínajících projektů: „Rozsah žadatelů přes divadla po hudební scény je obrovský. Nemůžeme to vše profinancovat. Moje představa je taková, že bychom měli pomoci rozjet něco nového. Aby na obhájení projektu měli lidé dostatek času, jsem pro pětileté granty. Pak bude jasné, zda na to mají, anebo ne.“

I přes finanční a další problémy, s nimiž se kluby potýkají, nelze říct, že by pražská klubová scéna byla u nás nezajímavá. Naopak. Za poslední roky k nám přijely kapely, o kterých jsme si ještě relativně před nedávnem mohli nechat zdát. Asi nejzajímavějšími pražskými prostory jsou v tomto ohledu Palác Akropolis, Lucerna Music Bar, Roxy, Divadlo Archa či Meet Factory. Často sem hudební hvězdy nevozí přímo kluby, ale různé agentury, které si prostory pronajímají. To však není tak důležité. Muzikant Jiří Burian má dokonce pocit, že je klubová scéna v Praze zajímavější než třeba v Paříži: „Co se týče klubové scény, tak mě Paříž docela zklamala. Myslím, že tu máme skutečně kvalitní kluby i třeba ve srovnání s jihem Evropy. Jezdí se čím dál více zajímavých muzikantů ze zahraničí. Ale určitě by bylo dobré, abychom tu měli více prostor jako jsou Palác Akropolis nebo Roxy.“

Výhled z televizního vysílače na pražském Žižkově - Palác Akropolis

Žádná černá díra

V debatě zaznívalo často srovnání s Berlínem. Specifické město s řadou osobitých míst nejen pro kluby můžeme ovšem s Prahou jen těžko porovnávat. Lepším příkladem je podle Bohuslava Svobody Vídeň – velikostí i historií více koresponduje s naším hlavním městem. „Co se týče nočního klidu, Vídeň se s porušováním tohoto pravidla potýká také. Vím to od vídeňského starosty. Ale určitě jsou v kulturním programu dál. Například pořádají mnohem více kulturních akcí v turisticky nezajímavých obdobích.“

Z Pražského Quadriennale 2011: Paweł Althamer, Common Task (Extrémní kostým)

Akcí, které lákají kulturychtivé turisty, se v Praze příliš nekoná. Výjimkou je například Pražské jaro. Velkou událostí jak z hlediska dramaturgie, tak právě ekonomiky a turistického ruchu, bylo v minulém roce Pražské Quadriennale. Účastnilo se ho 50 tisíc návštěvníků z 61 zemí světa. Lidé tu během akce utratili 161 milionů korun. PQ přineslo státní pokladně dvakrát více peněz než byly vynaložené státní dotace. Kultura, která je často především politiky chápána jako černá díra polykající finance, dokáže mít i prokazatelné ekonomické úspěchy.     


Nejlepší videa na Revue