Pokusím se napsat svůj první článek. Jak se naplnily moje iluze od listopadu 89, co mě potěšilo a co naopak zklamalo…? To je otázka, jak by řekl Hamlet. Paměť časem zkresluje, ztrácí soudnost a mnohé si převrací k obrazu svému. Iluze jsou ostatně od toho, abychom je ztráceli - tak, jako propisky, vlasy a knížky z půjčovny.
Nejsem politolog, čtu jen divadelní hry, emailovou poštu, Reflex a Respekt – nepřipadám si nijak obecně vzdělaný. Omezím své vzpomínky jen na svou osobu a věci a problémy mě blízké.
Iluze ranné – zima 89
Iluze to v prvních dnech po 17. listopadu byly více než smělé – když jsme v noci po demonstraci na Národní třídě sepisovali u kamaráda Jiřího v bytě svoje požadavky a žádali o svobodné volby a zrušení článku 4 ústavy (o jediné skvělé KSČ), připadalo nám to samozřejmě odvážné a šílené, ale pohár trpělivosti přetekl – na Národní jsme měli strach o holý život a vzhledem k tomu, co bolševik tropil už od ledna 89 (vodní děla na demonstracích v lednu, reakce na Několik vět, zastrašování demonstrací v srpnu) jsme vlastně jednali jistým způsobem klidně. Věděli jsme, že už není jiná cesta. A tu noc jsme si pak poslechli na Svobodné Evropě výzvu Charty, aby se rozběhl intenzivnější dialog s představiteli KSČ! A my stáli u rádia a nevěřili vlastním uším… Pak už to běželo jako v horečném snu. Stejné požadavky měla vzápětí DAMU, herci, studenti atd.
Jestli se tehdy stalo něco nezapomenutelného – tak rozhodně okamžik, kdy jsme přesvědčili fotbalisty a ti zastavili 1. ligu. To byl gól! Tehdy nás napadlo, že se všichni koukají v neděli na televizi, jak dopadl fotbal. Jan Potměšil šel za klukama na Spartu, moje máma ho tam tehdy dostala až do šaten, a bylo to. Tehdy v zimě 89 se tedy iluze naplnily více než vrchovatě. Vše bylo jasné, ostré, žádný kompromis.
Iluze prvních let 90.
To obrovské nadšení opadlo po volbách v létě 90. Vše se zklidnilo, zrelativizovalo, začaly se dělat kompromisy, objevily se první aféry s bývalými komunisty a estébáky ve vyšších i nejvyšších funkcích a Občanské fórum mířilo pomalu ale jistě k trapnému a nevyhnutelnému konci. Iluze v mém případě však dál plály a sny se naplňovaly se vzrůstající rychlostí.
iluzeObrovské nadšení opadlo po volbách v létě 90. Vše se zklidnilo, zrelativizovalo, začaly se dělat kompromisy, objevily se první aféry s bývalými komunisty a estébáky ve vyšších i nejvyšších funkcích a Občanské fórum mířilo pomalu ale jistě k trapnému a nevyhnutelnému konci. |
Vznikl spolek Kašpar (jaro 90) – moje 2 v 1 (radost a práce) a v létě 90 jsme uspořádali divadelní festival "Civilní obrana divadlem“. Ten začal 21. srpna obrovskou demonstrací klaunů na Václavském náměstí, zařídili jsem, aby v metru hrála z tlampačů hudba (slyším to jako dnes, jel sem před šestou ráno po eskalátoru dolů do stanice a slyším Pink Floyd a Queen – prostě krása!) a dole na Můstku ležel na naši žádost převrácený tank na bok. O obráceném tanku hlásily ranní zprávy a byl ve všech novinách, lidi se u něj fotili… a za tím vším stál Kašpar.
Ale byla tam jedna velká a krásná iluze – vznik ODS. Jasně formulovaná pravicová strana, průzračně čistý a zároveň přísný program. Ta iluze u mě trvala dlouho a evidentně jsem nebyl sám.
Iluze dostávají na frak (konec 90. let)
Těžko zapomenout na rozpad Československa. Malý rybník naší společné republiky se ještě zmenšil a to není nikdy dobře. Demokratický systém potřebuje určitý prostor, určité kvantum občanů, různorodost a složitost. Vše jednoduché se časem stává neživotným, mrtvým. A je to ideální prostor pro kamarády kamarádů, pro nečisté lobování a korupci. A to se dnes děje v míře vrchovaté. A zároveň s tím mizí i zdravá konkurence – třeba ve sportu, nebo v kultuře. Vždy se ušklíbnu nad pojmem Český lev, Český slavík, Cena Alfréda Radoka atd.
Korupční skandály ODS a chování jejich představitelů, další kandidatura Václava Havla, báječný zpomalený medvídek Miloš Zeman, politických afér tučný koláč, zmatení ze začátku tolik slibné Unie svobody… Začalo procitání ze snu, které se nezastavilo dodnes.
Osobní iluze jsou na pokraji zhroucení. Transformace dotovaných divadel je stále jen na papíře, Kašpar i naše Divadlo v Celetné je na pokraji absolutního krachu. Soubor roste, sílí a krásní, ale má hlad…
Dnes
Včera v noci jsem se vrátil z nádherného představení – měl jsem tu čest navštívit Divadlo bratří Formanů v jejich stanu – viděl jsem Obludárium. Ještě dnes mám úsměv na rtu, v očích údiv a v hlavě sladkou závist. Tohle trhá chmury na cucky – bez větších a stálých dotací, zcela svobodně si tihle lidi plní své sny. Vymyslí si originální konstrukci stanu, nazkouší představení, kde se dějí pouze věci neuvěřitelné (vše se otáčí, létá, mizí v šeru a mlze, loutka koně v životní velikosti, mořská panna zpívá tesknou píseň…) V Čechách mají vyprodáno, jezdí úspěšně po Evropě… - takže jdu chválit českou kulturu! Začínám filmem.
a politici dnes?Neuměl jsem si vůbec představit, že v roce 2008 budu v televizi koukat na vznikající koalice komunistů se sociální demokracií. Paroubek je skvělý demagog, obchodník a lhář, ale tohle už je opravdu silná káva. Myslím, že čert má z kluků z Lidového domu radost a doufám, že už jim přitápí pod kotlem. |
Gratuluji a smekám před Karlovarským festivalem – to, co se lidem kolem Jirky Bartošky a Evy Zaoralové podařilo udělat s tímhle festivalem, je prostě skvostné. Samozřejmě gratuluji českému festivalu v Plzni, dětskému filmu ve Zlíně, dokumentu v Jihlavě i letní škole v Uherském Hradišti a animované Třeboni – a vzkazuji zastupitelům měst a ministerstvu kultury – podporujte a podporujte. V porovnání s jinými výdaji je to pakatel. A nemůžu nezmínit hlavní viníky mizerné podpory filmu a kultury vůbec – českého premiéra a ministra financí. Chlapci, už se proberte! Podpora kultury je u nás dlouhodobě ostudná a vy prostě musíte přidat!
A k divadlu. Opakoval bych se zprvu ve chvále festivalů (Hradec Králové, Plzeň, Zlín), regionální divadla začínají být lepší, než ta pražská a ta tendence bude asi pokračovat (Praha je nemocná svojí četností divadel a přelétavostí herců, kteří už takřka ztratili čas a klid pro zkoušení), nicméně divadla v Praze jedou na plné obrátky, o něco se evidentně snaží, diváci chodí – není to špatné. Rozhodně ne.
A politici dnes? Neuměl jsem si vůbec představit, že v roce 2008 budu v televizi koukat na vznikající koalice komunistů se sociální demokracií. Paroubek je skvělý demagog, obchodník a lhář, ale tohle už je opravdu silná káva. Myslím, že čert má z kluků z Lidového domu radost a doufám, že už jim přitápí pod kotlem. A já nešel k volbám! Já, který tvrdil, že vždycky budu volit, jsem najednou neměl koho. Jsem pravičák až na kost, ale ODS je nemocná – arogance, korupce, arogance a zase korupce. To, co se dělo od jara 2008 v Praze je pro mě jedna strašná zkušenost. Pánové Richter, Pecha, Kněžíček, Burgermeister, Jančík (ten výčet rozhodně není úplný) a bohužel i Bém – to je smutné, velmi smutné. Těm lidem nejde o politiku, o věci veřejné, žijí v polopravdách, lžích a nesplněných slibech. A to jim prohrálo volby – ne Julínek s Topolánkem.
P.S. Prezidentu Klausovi neodpustím okamžik, kdy nám Grebeníček zamával z balkonu v Lánech.
