Paní, která chtěla vystoupit nebyla sice nadšena, ale usoudila, že tedy vystoupí na příští stanici. Bohužel nevystoupila na příští, ani na příští, ani na další, ani ............ vlak uháněl, v každé stanici sice zastavil, ale dveře našeho vagónu se nikde neotevřely.
Okolní vagóny tj. před naším a za naším byly naprosto narvané, v tom našem bylo cca do 20ti cestujících. Na každé stanici Ti kteří chtěli nastoupit, kopali do dveří a venku na nástupišti se rozčilovali, nicméně se rozeběhli a nastoupili do okolních vagónů.
My jsme se už ani nenamáhali vstát a byli jsme odkázáni odjet na konečnou (z Lužin na Černý Most). Co je smutné, že všichni cestující, kteří toto viděli, neměli naprosto snahu někoho upozornit a koukali na nás jako na zvířátka v kleci ZOO, ze které se nikdo nesmí dostat ven. Musím říci, že to nebylo nic příjemného a představa, že někoho ve voze postihne třeba infarkt a nikdo mu nepomůže, je opravdu hrozná.
Poslala jsem do práce sms, že si jezdím v metru a nemohu vystoupit a že nevím, kdy dorazím. Pravděpodobně nás vysvobodil jeden duchapřítomný starší pán, který vzal mobil (což nikoho z nás asi nenapadlo, byli jsme docela rozčílení) a zavolal asi na policii a oznámil, že jede v metru, kde je uvězněn a velice důrazně řekl, že by rád na Palmovce vystoupil, tak ať s tím něco dělají.
Nevím, zda toto zafungovalo obratem nebo zda to byla náhoda a ve stanici Můstek se všechny dveře pootevřely a my všichni rychle opustili poškozený vůz. Bohužel pak už zase nešly zavřít. Pominu to, že všichni cestující okolo viděli v jaké jsme situaci a nikdo nic nepodnikl. Nicméně se nedá přehlédnout to, že řidič soupravy vůbec na tuto poruchu nereagoval, natož aby se omluvil!
Nikdy jsem nebyla tam, odkud se vlak řídí, takže ani nevím, zda existuje signalizace, která toto řidiči (vlakvedoucímu) avízuje. Pokud ano a je funkční, měl by ji vnímat a v případě poruchy ihned reagovat. Pokud nic takového vlaky nemají, měl by bedlivě pozorovat v každé stanici chování cestujících na nástupišti a v každém případě by se takto vlaky měly vybavit.
Co je také smutné je to, že za poslední měsíc se mi to stalo již podruhé, s tím rozdílem, že v tom prvním případě se dveře neotvíraly ob stanici. Naštěstí se nic nestalo, všichni se dostali ven, nikdo nebyl ohrožen na životě, možná jen někteří z nás měli domluvené pracovní schůzky, na které jsme se včas nedostavili a přiznám se, že vysvětlovat nadřízeným, že jsem se nedostala z metra a jezdila sem a tam mi připadá trochu školácké.
