Dvěma větami vyjádřila tragédii zdejšího zúčtování s komunistickým režimem. Jeho oběti, lidé vyštvaní ze země, zavíraní, mučení a zbavení svých snů, to chápou jako obrovskou nespravedlnost. Kromě Miroslava Štěpána nebyl z velkých zvířat odsouzen nikdo. Nyní by nebyl odsouzen ani Štěpán. Obžaloba by mu "jednoznačně nedokázala, že vydal rozkazy k násilnému potlačení demonstrací".
Celou věc je možno vidět přinejmenším ze tří úhlů. Optimista řekne: Triumf práva. Bývalí komunističtí vládci jsou nenáviděni nebo jimi lidé alespoň pohrdají.
Zcela jistě páchali zlo a mnohé bezpráví, nikdo by jich tedy nelitoval. Kdyby soudkyně rozhodla, že jsou vinni, vysloužila by si čest a slávu.
Jenže lidské právo je na straně obviněných. Vina musí být prokázána nade vši pochybnost a navíc podle socialistických zákonů. A ty byly k stranickým tajemníkům pochopitelně dosti shovívavé podle hesla: veškerá moc, žádná odpovědnost. Soudce je tedy vlastně hrdina, když ctí ducha a literu zákonů proti přesvědčení masy.
Pesimista namítne: Hrdina? Kdepak, oni jsou s nimi na jedné lodi! Kolik soudců bylo v komunistické straně? Kolika z nich je Jakeše a jeho stvůr líto? Vždyť s nimi klidně budovali socialismus a pokračovali by v tom dál.
Jestliže tu zůstal po normalizátorech nějaký pomník, tak je v myšlení a jednání soudů. Nemohou poslat do vězení blízké lidi, brání jim v tom třídní přesvědčení.
Nejblíž pravdě je asi pohled třetí. Naše doba, jakkoli to popírá, je do jisté míry pokračováním pozdní doby socialismu. S jeho šlendriánem, nenáročností, zvláštní nesnesitelnou lehkostí bytí, projevující se zlehčováním kohokoli a čehokoli. Jak si jen rozpustilí důchodci, najednou prohřátí tou slávou, utahovali z trestního senátu.
Pro toto vysvětlení svědčí i svrchu uvedená věta z rozsudku. Přeložme ji: Odsouzeni nebyli, neboť v tuto dobu a v této zemi vlastizrádci odsouzeni být nemohli.
