Celá společnost je stavěna na model rodiny s 1 – 2 dětmi. Začněme u bydlení – běžný byt 3 +1 může poskytnout vlastní pokoj jednomu dítěti, po jistých úpravách (např. ložnice rodičů v oddělené části obýváku, bez okna) i dvěma – ale třem už opravdu ne.
Nadto takový byt má 1 koupelnu a WC, což už bývá kritické, máte-li dva puberťáky, kteří chtějí v koupelně trávit víc času. Přibude-li další člověk, začnete zoufale uvažovat o stavbě domu, protože ani méně obvyklý byt 4+1 tuto situaci nevyřeší. (My jsme našli řešení levnější – naskytla se koupě bytu ve stejném domě. Ale v důsledku platíme za bydlení dvojnásobek + navíc splácíme úvěr, který jsme si museli na část ceny vzít.)
Běžné levnější auto má vzadu uprostřed dvojbodový pás a často sedí tato osoba na rozhraní dvou pohodlných sedadel. Které ze tří dětí budete diskriminovat a vlastně i díky nevhodnému pásu ohrožovat? Chcete-li pro všechny podobné podmínky, musíte koupit dražší auto, které má sedadla rovnocenná.
Nabídka na dovolenou bývá lákavá – až dvě děti na přistýlce zdarma. Tři přistýlky už nejsou – musíte zaplatit dva pokoje a s výhodou vzít jedno dítě. Cena? Dvojnásobná. Protože živíte o polovinu osob víc (dva vydělávající na dvě – oproti tomu tři děti), ušetříte během roku méně. Jak často se pak na takovou dovolenou dostanete?
Ale i běžné drobnosti: rodinné vstupné do hradu je pro dva dospělé a dvě děti, cestovní pojištění k platební kartě si můžete připlatit pro partnera a dvě děti (tohle prý od nového roku ve spořitelně změnili na tři děti).
Podobně lze najít náročnost přechodu mezi třemi a čtyřmi dětmi. Prostě, pokud nežijete v chaloupce na vsi bez kontaktu se světem, znamená skutečně každé další dítě citelný zásah do chodu rodiny a toho, co si může ve srovnání s podobně vydělávající méněčlennou dovolit.
Jde i o běžné potřeby dětí. Těžko lze např. věřit, že citovaná rodina se dvěma dcerami bude případného synka oblékat do dívčích šatů po vzoru Járy Cimrmana. A naděje na využití kalhot a mikin? Dnešní děti jsou stále od mladšího věku citlivé na rozdílnost oblékání. Jde i o „módnost“ oděvu.
Zatímco před revolucí a krátce po ní jsem mohla syna bez problémů oblékat do schovaných šatů po mém bratrovi (styl byl opravdu stejný, jen to oblečení stálo po dvaceti letech víc než dvojnásobek), dnes nemůže mladší syn nosit téměř žádné věci po svém o sedm let starším bratrovi jinam než ven „na lítačku“ – a to si ještě vyslechne, zda jsme tak chudí, že je jak „socka“.
Nemluvě o tom, že pokud kupuji nové věci jednomu, nechci diskriminovat ostatní – každý jich tak vlastně může dostat o polovinu méně, než kdyby byly děti jen dvě.
Své si žádá i postupující technika – syn měl mobil ve 14, dcera v třinácti, nejmladší ho dostal teď. Nebyli přitom zdaleka první (ale ani poslední) ve třídě. S takovými výdaji jsme před pár lety nepočítali, zdálo se nám to jako luxus, dnes jde o běžné spojení rodiny během dne.
A co teprve vzdělání? Uživit na vysoké škole jedno dítě ze dvou platů je jistě náročné, ale trvá to jen pět let. Naše děti, pokud budou chtít studovat, budou na školách nejméně celkem deset let, přičemž nejméně po polovinu této doby jich bude najednou více. Omezit? Jak? Věkem, pohlavím? Nepřipadá v úvahu, pokud na to budou mít hlavu. Měly by pykat za to, že jsou z vícečlenné rodiny?
Proto jsem velice ráda, že se uvažuje o zvýhodnění rodin třeba společným zdaněním manželů. Ač se to třeba někomu na první pohled nezdá, má spojitost i s uvažovaným zkráceným úvazkem pro ženy. Opět mám příklad přímo z naší rodiny. Já jsem během celkem devíti let mateřských dovolených ztratila vysokoškolsky nabytou kvalifikaci (programování) – i díky tomu, že jsem se nemohla vrátit na bývalé místo, kde bych snad ještě alespoň něco dohnala.
Byla jsem chvíli nezaměstnaná, vyzkoušela středoškolské místo, které mne neuspokojovalo. Dnes pracuji na zkrácený úvazek a o příjmech, které mají například stále pláčící učitelé, si mohu nechat zdát. Pokud by mnou nevyužitou část nejnižšího daňového pásma mohl použít na svůj plat můj manžel, jistě bychom si měsíčně o pár stovek polepšili. A mohli bychom pak třeba využít další výhodu vícečlenné rodiny – státní příspěvek na více ročně uspořených peněz ve stavebním spoření…
Naše rodina si celkově nemá nač stěžovat. Manžel má v republice nadprůměrný plat a já jsem si v posledních dvou letech něco také přivydělala v televizních soutěžích. Díky tomu jsme se nedávno mohli podívat na leteckou dovolenou k moři – druhou v životě našich dětí.
PS: Dcera si v sobotu udělala test v MFDnes a zjistila, že patříme ke střední třídě. Byla velmi překvapena, ze srovnání s vrstevníky na malém městě tento dojem opravdu neměla.
