O knizePavel Nedvěd: Můj obyčejný život Běh od revoluce do Evropy a ke Zlatému míči Napsáno ve spolupráci s M. D. Závěrečná poznámka Andrea Agnelli. Argo, Praha 2011, 168 stran + 8 stran fotografických příloh, doporučená cena 248 korun. |
V podtitulu knihy stojí: napsáno ve spolupráci s M. D. Tyto iniciály patří, jak prozrazuje závěrečné slovo současného prezidenta fotbalového klubu Juventus Turín Andrey Agnelliho, muži jménem Michele Dalai. To je vystudovaný hudebník a právník, vrstevník (nar. 1973) Pavla Nedvěda (1972), od roku 2001 se živí novinařinou. Jeho žurnalistická ruka je na (ex)fotbalistově zpovědi velmi patrná. O způsobu, jakým text vznikal, nestojí v knize nic, ale dle všeho Nedvěd vyprávěl a Dalai nahrával a psal. Nevím, nakolik pro italské čtenáře, pro něž Nedvědova kniha primárně vznikala, ale pro české publikum – tedy počítám pro takové, které se chce o Nedvědovi něco důležitého dozvědět – je ta zpověď nevyrovnaná, místy detailistická, jindy povšechná a unikavá. Pokusím se říct proč.
Pavel Nedvěd ve Spartě Praha
Poměrně rychle se Pavel Nedvěd vypořádá se svými začátky, které se – právě z hlediska italského publika – odehrávaly v neznámých končinách (západní Čechy) malé středoevropské země. Takže velmi stručně je tu nastíněn vztah mezi Nedvědem a zásadním trenérem jeho mládí, Josefem Žaloudkem, který jej ve Škodě Plzeň vychovával nejen fotbalově, nýbrž v mnohém i lidsky. Český čtenář se tu nedozví o nic víc, než co o tomhle vztahu bylo porůznu řečeno v tuzemském tisku nebo co stojí na oficiálních českých internetových stránkách Pavla Nedvěda. Zato je fotbalistova cesta k vrcholu tažena na politickém půdorysu oné doby – na připomenutích, že v SSSR vládl Gorbačov, že se v Československu uskutečnila sametová revoluce a podobně. Pro představu jeden odstaveček: „Zatímco sametová revoluce končila, povolali mě na vojnu. V osmnácti letech jsem odjel do Prahy hrát za armádní klub Dukla. Moje revoluce pokračovala…“ Tady vidíme, že žurnalistova ruka pracovala, seč jí síly stačily (a takových „znělých“ partií jsou v textu desítky).
Nicméně už v těchto pasážích, které jsou pro českého čtenáře zajímavé především tím, že na nich může vidět, jak reálie jeho země zprostředkovává cizí spoluautor cizímu publiku, se objevují dvě červené nitě, které prostupují i následnými kapitolami. Jednou je Nedvědův důraz na píli a vůli, které má za víc než talent, druhou pak těsný a láskyplný vztah k manželce Ivaně a k dětem.
Z titulní strany českého vydání Nedvědovy knihy
Titulní strana italského vydání Nedvědovy knihy
Nedvědova česká kariéra vrcholí zhruba již v třetině knihy: kronikářsky, zápas od zápasu Nedvěd popisuje cestu reprezentace na mistrovství Evropy v Anglii v roce 1996, kde jsme prohráli až ve finále s Německem. Mladí a draví hráči tohoto stříbrného týmu, mezi něž Nedvěd patřil, získali angažmá v dobrých klubech; Nedvěd v Laziu Řím. Od tohoto okamžiku Nedvědova reprezentační kariéra zcela ustupuje do pozadí, například Euro 2004, kde Nedvědova reprezentační generace hrála svůj nejlepší fotbal a získala tam, spolu s Nizozemskem, bronz, není zmíněna nejen v Nedvědově vzpomínání, ale ani v encyklopedickém výčtu fotbalistovy kariéry, nacházejícím se na konci paperbacku, což je dost trapas.
Euro 1996: Petr Kouba, Patrik Berger, Pavel Nedvěd a Pavel Novotný
Veškeré fotbalové vzpomínání tedy ve více než polovině svazku náleží Nedvědově angažmá v Laziu Řím (1996-2001) a Juventusu Turín (2001-2009). Z italského hlediska je to pochopitelné, z českého pohledu nespravedlivě zredukované. Navíc by tyto partie měly být doplněny zasvěcujícím doslovem, neboť některé reálie jsou plně srozumitelné asi jen italským fandům. Dvaadvacet stručných poznámek, jimiž je český překlad doplněn, v tomhle nemůže dostačovat; měla by být například detailněji připomenuta aféra, která Juventus poslala v roce 2006 do druhé ligy a o níž se Nedvěd téměř nechce bavit, odbývá ji několika povšechnými odstavci.
Pavel Nedvěd vzpomíná bohužel nesystematicky, konkrétněji se nerozpovídá například o svých tréninkových metodách, víc by se fanoušek mohl dočíst o přístupech jednotlivých trenérů, pod nimiž Nedvěd hrál. „Lippi mou hru vylepšil tím, že mě proměnil v časovanou pumu…“ praví Pavel Nedvěd, ale už nekonkretizuje, díky čemu se to povedlo a co si pod tím termínem vlastně představit, když nejčastější charakteristika Nedvěda, kterou i on sám uznává, zní, že vydržel celý zápas „jezdit“ - díky značným tréninkovým objemům - jako motorová myš.
Pavel Nedvěd se Zlatým míčem, který získal v roce 2003
Ano, byly to famózní výkony. Neskonale famóznější, než je kniha Můj obyčejný život. Asi byla sepsána jako upřímně míněné vyznání, nicméně na poli sportovních memoárů nedosahuje obdobných kvalit, jako Nedvědovy „jízdy“ na fotbalovém trávníku. Zdá se mi, že kromě přirozených vyprávěcích limitů autorské dvojice Nedvěd – Dalai na tom má podíl i Nedvědova diplomatická obezřetnost. Vloni totiž vstoupil do představenstva Juventus FC a proč by si komplikoval život nějakými detailními vhledy do italského fotbalového zázemí, byť o něm jistě ví své.
