Než se vypravili první lidé k našemu souputníku, holedbal se slavný americký chemik, laureát Nobelovy ceny Harold Urey: »Dejte mi kus Měsíce a já vám povím, jak vznikl!« Jenže od zahájení projektu Apollo uplynulo třicet let a odpověď na tuhle otázku není stále jasná. Přitom na lunární povrch vystoupilo v letech 1969-72 dvanáct pozemšťanů, kteří odtamtud přivezli 381,7 kilogramu vzorků půdy a sumu vědeckých údajů, jakou astronomové nedokázali získat v předcházejících staletích.
Než vědci napíší přesný scénář vzniku Měsíce, budou muset získat ještě tisíckrát víc informací, než mají dnes k dispozici. Ovšem výpravy Apolla potvrdily, že Měsíc je přibližně stejně starý jako Země - pochází z doby před 4,6 miliardy lety. Měsíc se tedy stal druhým nebeským tělesem, u něhož se to podařilo experimentálně změřit. To je další bod na podporu hypotézy, že všechna tělesa sluneční soustavy vznikala prakticky ve stejném okamžiku, a to hnětením z jednoho praoblaku chemicky stejného materiálu. Odborníci, kteří budou chtít popsat zrození Měsíce, musí pochopit, jak se zformoval celý koutek vesmíru, ve kterém žijeme.
Katastrofický scénář opět mýtus?
Názory na vznik Měsíce se ve vědecké obci přetřásají stále. »Před Apollem mohl každý badatel o původu Měsíce fantazírovat podle svého,« říká Petr Jakeš z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy, geochemik, který na počátku sedmdesátých let zkoumal v houstonském středisku NASA první lunární vzorky. »Spolehlivé údaje, o něž by se mohl opřít, neexistovaly. Bohužel ani dnes nemáme informace, které by dávaly jednoznačný výklad.« Předně se ukázalo, že Měsíc prošel tavením. »To si před rokem 1969 nikdo z odborníků neuměl představit,« komentuje doktor Jakeš. »Každý by to považoval za bláznovství. Ale dovezené horniny stejně jako studium nitra Měsíce to ukázaly. Samozřejmě, hned se objevily podobnosti se Zemí. Dnes je jasné, že všechna nebeská tělesa terestrického typu (tedy podobná Zemi) takovým stadiem prošla.« Původně se většina badatelů klonila k představě, že Země a Měsíc se zformovaly současně vlastně jako dvojplaneta. Proti nim vystupovala další skupina specialistů, která se domnívala, že Měsíc byl původně jakýsi nebeský balvan, asteroid bloudící naší soustavou, který Země zachytila. Na základě některých výsledků Apolla a poznání vlivu dopadů menších nebeských těles na větší v rané historii planet přišli v polovině sedmdesátých let američtí vědci s myšlenkou, že zrod Měsíce je výsledkem gigantické kosmické katastrofy. Podle výpočtů W. K. Hartmanna a D. R. Davise z Washingtonu narazilo do Země těleso o velikosti Marsu, dvě třetiny jeho hmoty se přitom vypařily a ze zbytku se stal Měsíc. »Loni na mezinárodní konferenci v kalifornském Monterey se ukázalo, že většina specialistů se už kloní ke katastrofické představě,« pokračuje Petr Jakeš. »Ovšem ani to není konečný verdikt. Snad bychom mohli říci, že závěry projektu Apollo staré mýty zbouraly, ale současně daly podnět k vytváření mýtů nových.«
Nový pohled i na Zemi
Také o Zemi jsme se dověděli řadu pozoruhodných informací díky výzkumu Měsíce. Už první automatické sondy ukázaly, že spousta kráterů na povrchu našeho souputníku vznikala v určitých periodách bombardováním asteroidy a jádry komet, nejvýraznější bylo před 3,8 miliardy lety. A protože v té době byly Měsíc a Země dávno pospolu, muselo něco podobného postihnout i naši planetu. »Jistě, to nás nepřekvapilo,« poznamenává geochemik Jakeš, »o několika takových kráterech na různých místech zemského povrchu jsme věděli. A však o tom, že by jich mohlo být tak velké množství, jsme neměli tušení. To ukázaly průzkumy, které se na základě tohoto impulsu dělaly v sedmdesátých a osmdesátých letech. Na Zemi totiž stopy po nebeských kráterech překryly další geologické katastrofy, kdežto na Měsíci, který je geologicky dvě miliardy let mrtvý a nemá atmosféru, zůstaly vyznačené.«
Staré utkvělé představy padají
Podle názoru Petra Jakeše měl projekt Apollo pro vědu širší význam: »Výzkum Měsíce dal podnět k velkým změnám v chápání světa okolo nás. Najednou jsme si uvědomili, jak mnoho našich představ bylo falešných a jak jsme měli málo fantazie při vytváření pracovních hypotéz. To se dnes promítá i do dalších zásadních otázek, jako je třeba vznik a vývoj života. Už neplatí dřívější představa, že všechen život, ať se nachází kdekoliv, musí být založen na uhlíku, kyslíku a fotosyntéze. Nálezy rozličných velice energických živých organismů v obrovských hlubinách oceánů, kam neproniká sluneční světlo, i v jiných extrémních prostředích to v posledních dvaceti letech jenom potvrdily.« Měsíc navštívily desítky automatických sond a po jeho povrchu se procházelo dvanáct pozemšťanů. Většina lidí si však pamatuje právě na televizní reportáže z procházek astronautů. »Z toho by mělo vyplývat zásadní ponaučení,« uzavírá Petr Jakeš. »Přes veškerou vyspělou techniku je člověk-průzkumník nenahraditelný. Nejen proto, že ve srovnání s naprogramovaným robotem dokáže reagovat i na mnohé nepředvídané situace, ale také proto, že jeho přítomnost tuto událost televiznímu diváku přibližuje, on s ním cítí, bojí se o něho. A to je zvláště pro Spojené státy americké, které udávají tempo kosmickému výzkumu, důležité - veřejnost, z jejíchž daní se tyto projekty financují, chce tyhle okamžiky spoluprožívat, být při tom. Myslím, že tento pocit platí nejen pro Američany.«
Než vědci napíší přesný scénář vzniku Měsíce, budou muset získat ještě tisíckrát víc informací, než mají dnes k dispozici. Ovšem výpravy Apolla potvrdily, že Měsíc je přibližně stejně starý jako Země - pochází z doby před 4,6 miliardy lety. Měsíc se tedy stal druhým nebeským tělesem, u něhož se to podařilo experimentálně změřit. To je další bod na podporu hypotézy, že všechna tělesa sluneční soustavy vznikala prakticky ve stejném okamžiku, a to hnětením z jednoho praoblaku chemicky stejného materiálu. Odborníci, kteří budou chtít popsat zrození Měsíce, musí pochopit, jak se zformoval celý koutek vesmíru, ve kterém žijeme.
Katastrofický scénář opět mýtus?
Názory na vznik Měsíce se ve vědecké obci přetřásají stále. »Před Apollem mohl každý badatel o původu Měsíce fantazírovat podle svého,« říká Petr Jakeš z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy, geochemik, který na počátku sedmdesátých let zkoumal v houstonském středisku NASA první lunární vzorky. »Spolehlivé údaje, o něž by se mohl opřít, neexistovaly. Bohužel ani dnes nemáme informace, které by dávaly jednoznačný výklad.« Předně se ukázalo, že Měsíc prošel tavením. »To si před rokem 1969 nikdo z odborníků neuměl představit,« komentuje doktor Jakeš. »Každý by to považoval za bláznovství. Ale dovezené horniny stejně jako studium nitra Měsíce to ukázaly. Samozřejmě, hned se objevily podobnosti se Zemí. Dnes je jasné, že všechna nebeská tělesa terestrického typu (tedy podobná Zemi) takovým stadiem prošla.« Původně se většina badatelů klonila k představě, že Země a Měsíc se zformovaly současně vlastně jako dvojplaneta. Proti nim vystupovala další skupina specialistů, která se domnívala, že Měsíc byl původně jakýsi nebeský balvan, asteroid bloudící naší soustavou, který Země zachytila. Na základě některých výsledků Apolla a poznání vlivu dopadů menších nebeských těles na větší v rané historii planet přišli v polovině sedmdesátých let američtí vědci s myšlenkou, že zrod Měsíce je výsledkem gigantické kosmické katastrofy. Podle výpočtů W. K. Hartmanna a D. R. Davise z Washingtonu narazilo do Země těleso o velikosti Marsu, dvě třetiny jeho hmoty se přitom vypařily a ze zbytku se stal Měsíc. »Loni na mezinárodní konferenci v kalifornském Monterey se ukázalo, že většina specialistů se už kloní ke katastrofické představě,« pokračuje Petr Jakeš. »Ovšem ani to není konečný verdikt. Snad bychom mohli říci, že závěry projektu Apollo staré mýty zbouraly, ale současně daly podnět k vytváření mýtů nových.«
Nový pohled i na Zemi
Také o Zemi jsme se dověděli řadu pozoruhodných informací díky výzkumu Měsíce. Už první automatické sondy ukázaly, že spousta kráterů na povrchu našeho souputníku vznikala v určitých periodách bombardováním asteroidy a jádry komet, nejvýraznější bylo před 3,8 miliardy lety. A protože v té době byly Měsíc a Země dávno pospolu, muselo něco podobného postihnout i naši planetu. »Jistě, to nás nepřekvapilo,« poznamenává geochemik Jakeš, »o několika takových kráterech na různých místech zemského povrchu jsme věděli. A však o tom, že by jich mohlo být tak velké množství, jsme neměli tušení. To ukázaly průzkumy, které se na základě tohoto impulsu dělaly v sedmdesátých a osmdesátých letech. Na Zemi totiž stopy po nebeských kráterech překryly další geologické katastrofy, kdežto na Měsíci, který je geologicky dvě miliardy let mrtvý a nemá atmosféru, zůstaly vyznačené.«
Staré utkvělé představy padají
Podle názoru Petra Jakeše měl projekt Apollo pro vědu širší význam: »Výzkum Měsíce dal podnět k velkým změnám v chápání světa okolo nás. Najednou jsme si uvědomili, jak mnoho našich představ bylo falešných a jak jsme měli málo fantazie při vytváření pracovních hypotéz. To se dnes promítá i do dalších zásadních otázek, jako je třeba vznik a vývoj života. Už neplatí dřívější představa, že všechen život, ať se nachází kdekoliv, musí být založen na uhlíku, kyslíku a fotosyntéze. Nálezy rozličných velice energických živých organismů v obrovských hlubinách oceánů, kam neproniká sluneční světlo, i v jiných extrémních prostředích to v posledních dvaceti letech jenom potvrdily.« Měsíc navštívily desítky automatických sond a po jeho povrchu se procházelo dvanáct pozemšťanů. Většina lidí si však pamatuje právě na televizní reportáže z procházek astronautů. »Z toho by mělo vyplývat zásadní ponaučení,« uzavírá Petr Jakeš. »Přes veškerou vyspělou techniku je člověk-průzkumník nenahraditelný. Nejen proto, že ve srovnání s naprogramovaným robotem dokáže reagovat i na mnohé nepředvídané situace, ale také proto, že jeho přítomnost tuto událost televiznímu diváku přibližuje, on s ním cítí, bojí se o něho. A to je zvláště pro Spojené státy americké, které udávají tempo kosmickému výzkumu, důležité - veřejnost, z jejíchž daní se tyto projekty financují, chce tyhle okamžiky spoluprožívat, být při tom. Myslím, že tento pocit platí nejen pro Američany.«
