Jak vědci zkoumali paměť

Laboratorní potkani z pokusů obou amerických vědců určitě velkou radost neměli. Výzkumníci jim hráli jeden hudební tón a v témž okamžiku vyslali do dna klece, a tedy do potkaních nohou, elektrický šok. Samozřejmě tak vypěstovali ve zvířatech podmíněný reflex, takže po zaznění daného tónu hlodavci strnuli v očekávání něčeho nedobrého. Výzkumníci Karim Nader a Glenn Shafe při tom pomocí přístrojů zjistili, že vzpomínka na strach se tvoří ve spánkovém laloku. Tam vznikaly bílkoviny, které v mozku řídí ukládání informací. Když pak vědci potkanům ihned po prožití strachu vstříkli do této části mozku látku, která zabraňuje vzniku bílkovin, dlouhodobá vzpomínka na strach se nevytvořila. Zvířata, která po elektrickém šoku dostala injekci, se při opětovném poslechu hudebního tónu nebála - nedokázala si jej spojit s předchozím nepříjemným prožitkem. Výzkumníci postupně objevili časovou hranici zhruba šesti hodin. Během této doby dokázali vstříknutím injekce do potkaního mozku znemožnit uložení vzpomínky. Když však zvířatům podali injekci později, už jejich paměť neovlivnili - zvířata již měla hudební tón v paměti spojena s elektrickým šokem. Znamenalo to, že jejich paměť byla citlivá na manipulaci zhruba po dobu šesti hodin od okamžiku, který se postupně měnil ve vzpomínku. "Tyhle pokusy mě nudily," vyznal se později Nader. "Začal jsem přemýšlet - co se děje s pamětí, když si vzpomínáte? A napadlo mě - co kdyby se zase stala citlivou a schopnou změn?" Jeho kolega Glenn Shafe o tom pochyboval. Připravili tedy jiný, klíčový pokus: Nejdříve zvířata trápili elektrickými šoky spojenými se zvukovým tónem. Pak počkali den i více, aby se vzpomínka na strach v paměti usadila. Potom opět pouštěli potkanům tentýž tón, avšak bez elektrického šoku. Při tom jim vstřikovali látku, která blokovala tvorbu bílkovin v mozku. A po pár dnech znovu potkanům pustili daný tón, ale bez šoku. Čekali, co se stane. Shafe předpokládal, že se stane toto: Potkan si nejdříve zvykl, že při zvuku cítí elektrický šok. Potom sice slýchal tón bez šoku, ale nemohl vytvářet záznam do paměti. Takže si nepamatuje, že tón už neznamená bolest. Proto když nyní zvuk uslyší, vybaví se mu stará vzpomínka a bude se bát. Shafova předpověď se však nevyplnila. Laboratorní zvířata při poslední fázi pokusu na zvuk prakticky nereagovala. Nader to vysvětluje takto: Na začátku pokusu si zvířata vytvořila vzpomínku na zvuk spojený se šokem. V druhé části pokusu slyšela zvuk, vybavila si vzpomínku na něj, avšak poté dostala injekci, která zabránila vytvoření bílkovin potřebných pro uložení informace. A proto se neuložila nikoli jen nová informace, ale ani původní podoba vzpomínky. "To znamená, že paměť se stává citlivou a schopnou měnit vzpomínku pokaždé, když si ji vyvolá. Aby se vzpomínka mohla zpětně uložit, musí mozek znovu vytvořit potřebné bílkoviny. Při tomto procesu se může měnit i původní podoba vzpomínky," uzavírá Nader.