Pokusím se velmi zjednodušeně popsat začarovaný kruh. Jsem personální ředitel a hledám zaměstnance. Ve své profesi jsem skutečně personální ředitel a skutečně zaměstnance hledám. Má prvá aktivita by tedy měla být oslovení úřadů práce. Je to pro mne dokonce povinné a zadarmo, nemusím utrácet za inzerci či zprostředkovatelské agentury, a navíc úřady práce mají nejlepší databázi nezaměstnaných. Teoreticky to nemá chybu, ale poučky o nebetyčném rozdílu mezi teorií a praxí platí i během klopotné cesty ke kapitalismu. Zaměstnankyně, poradkyně či úřednice úřadu práce se zachová tak, jak ji vyškolili a za co je placena. Zapátrá ve své paměti či databázi, vybere odpovídajícího uchazeče, promluví s ním o práci, kterou by měl zastávat, seznámí ho s nástupním platem a upřesní mu místo, kde by v budoucnu pracovat mohl. Všechny tyto údaje má na žádance, kterou firma poctivě vyplnila. Nezaměstnaný adept dostane na závěr formulář, se kterým se má dostavit do náborového oddělení příslušného podniku. Poučen články ve
víkendových přílohách se uchazeč slušně oblékne, připraví si napsaný životopis, telefonicky si upřesní hodinu, kdy se mu mohou v podniku věnovat a pln očekávání přijde na schůzku alespoň o deset minut dříve. Ale ouha, moje babička pro to používala slovní spojení "houby s voctem". Trochu rustikálně drsnější, ale přesto pravdivé. Vše, co jsem popsal, by možná mohlo fungovat, ale prostě "houby s voctem". Zkuste si dát "žádanku na volné pracovní místo" na úřad práce a budete po zásluze potrestáni. Nejprve si ale
do náborového oddělení vyberte ty nejotrlejší a všech iluzí zbavené jedince. Dny následující je totiž prověří. Určitě existují výjimky, zejména mimo hlavní město, ale většinou vám úřad práce pošle skupinu lidí připomínající právě propuštěnou posádku z rušené pevnůstky cizinecké legie. Pokud to přežijete, určitě si rozmyslíte podobnou akci příště zopakovat. Vysvětlení je možná až příliš prosté. Podle mých zkušeností jednoznačně podceňují úřady práce prvý výběr a posílají podnikům zejména dlouhodobě nezaměstnané, kteří v mnoha případech ani zaměstnání nechtějí a potřebují pouze "razítko", že byli odmítnuti. Triků, jak se nezaměstnat, je mnoho. Nejrozšířenější je
"divení se". Co že to budu dělat, a že se pracuje v obchodě i v sobotu, kdo by si to pomyslel, a takhle daleko nemohu dojíždět, mám fobii z metra, tak mi dejte to razítko. Účinné také bývá vykloktání levnějším alkoholem před pohovorem. Stačí pak dvakrát dýchnout na referenta náboru, konzumní rum pozná každý a místo už není zas tak volné a razítko je lákavě při ruce. Při obsazování místa například na recepci je dobré se obléknout na pohovor do teplákové soupravy a to by v tom byl čert, aby mne zaměstnali. Teď jsem určitě rozzlobil tu naprostou většinu nezaměstnaných, kteří se snaží
intenzívně sehnat zaměstnání, přihlásí se na úřadu práce, odpovídají na inzeráty, zaregistrují se u několika agentur, a pořád nic. To v žádném případě nechci. Hluboce si jich vážím, dobře si umím představit, jakým zásahem do vlastního života i života celé rodiny nezaměstnanost je. Při narůstající nezaměstnanosti by ale mělo být zájmem všech, aby úřady práce začaly konečně efektivně fungovat. S velkou pravděpodobností nebudou firmy jejich prostřednictvím hledat finanční a generální ředitele, specialisty výpočetní techniky či piloty dopravních letadel. Je ale tolik profesí, kde se může jejich účinná pomoc projevit. Chce to "jenom" drobnost. Začít pracovat a chovat se jako agenturní zprostředkovatelny práce a ne jako unavená a obtěžovaná rozpočtová organizace. Musí být odpovědné k nezaměstnaným, ale i k budoucím zaměstnavatelům. Není mi ani vzdálená představa, že za umístěného uchazeče dostane úřad práce určitý manipulační
poplatek. Já osobně bych pak jeho část doporučil rozdělit do mezd zaměstnancům úřadu práce. Myslíte, že by to ani pak nefungovalo?
S pozdravem
