„Rodinná kronika a můj vlastní životaběh, jak jsem je sepsal pro svoje děti v roce 1876“ je název vzpomínání „zaměstnance dvorského císařského a královského byrokratického aparátu“, Josefa Rudolpha z Wartburgu (1822-1889). Nemoc ho v onom období upoutala na lůžko, a tak zaznamenal, co pokládal za vhodné sdělit svým čtyřem dětem. Co by dnes nejspíš zachytila fotokniha nebo videoarchiv bylo třeba v předminulém století poctivě vypsat vlastní rukou. A jak je možné, že máme možnost do této soukromé kroniky nahlédnout?
Tuto informaci dostaneme v rozsáhlém Úvodu, který sepsal jeden z editorů díla, Martin Halata (druhým je Dagmar Lieblová, která Rodinnou kroniku přeložila). V roce 1927 zaslal autorův syn, také Josef Rudolph, „do Prahy ‚celou roli‘ vzpomínek svého otce“. Poslal je na žádost Archivu Pražského hradu, kde „bylo rozhodnuto, že z celé práce budou na Hradě opsány pouze pasáže týkající se bezprostředně tamního prostředí, ale nikoli již například subjektivní osobní úvahy Rudolpha z Wartburgu“.
Z otce na syna
Co se o rodině Rudolphů dozvíme? Že Johann Georg (1734-1816) se stal zámeckým inspektorem v roce 1777. Doplňme, že o tomto jediném je možné zjistit strohou informaci díky internetovému vyhledávání, a totiž, že jeho jméno se nachází na jednom z náhrobků na pražském Malostranském hřbitově.
O knizeMartin Halata, Dagmar Lieblová (eds.): Pozdrav ze Schlossbergu. Paměti Josefa Rudolpha z Wartburgu, syna hradního inspektora Úvod napsal Martin Halata, přeložila Dagmar Lieblová. Academia, Praha 2013, 312 stran, doporučená cena 365 korun.  Obálka knihy Pozdrav ze Schlossbergu - Paměti Josefa Rudolpha z Wartburgu, syna hradního inspektora |
Rudophové byli milovníci umění a zahradnické práce. Zmíněný Johann Georg, zvaný Josef, založil nejen dynastii úředníků - „…pod okny kuchyně jeho příbytku mu bylo císařským výnosem povoleno pěstovat ořechy, jablka a používat tohoto místa i pro zelinářství“. A uvnitř? „V místnostech Josefova hradního příbytku údajně viselo hojně pláten ‚starých Brueghelů, dále van Ostade a nějací Nizozemci a Holanďané‘.“
Protože byrokratické posty plynule přecházely z otce na syna, po Josefově skoro třicetileté službě se inspekce hradního mobiliáře na celých padesát čtyři let ujal jeho syn Ernst. V jedné z místností Kontrolní chodby, kde byl třináctipokojový byt inspektora, se Ernstovi narodil „náš“ Josef, autor Kroniky. V roce 1856 získal jeho otec za věrné přepočítávání císařského majetku a precizní vybavování předpokojů, jídelen a čítáren pro hosty, predikát „z Wartburgu“. Ale protože „Apoštolský Majestát“ tehdy „snižoval náklady na provoz“, novošlechtic byl odeslán do penze a jeho úřad reformován, přesněji řečeno, zrušen.
Revoluční rok 1848 v Praze
… a náhle je konec
S touto výbavou historické faktografie se tedy konečně dostáváme ke vzpomínkám Josefa Rudolpha. Také on rekapituluje rodokmen, připomíná dědečka pomologa, i matku, nejmladší dceru obchodníkovu, předčasně zemřelou; ale také exilový pobyt francouzského krále Karla X., smrt císaře Františka, korunovaci císaře Ferdinanda českým králem. Nebo rok 1848: „Češi se ničeho takového neúčastnili, bodře konspirovali mezi sebou a s Poláky, dokonce Rus Bakunin byl tenkrát v Praze.“ V ten čas byl post inspektora zřejmě nejatraktivnější: „Protože to nyní vypadalo na vážná vojenská opatření, uprchla všechna šlechta Malé Strany na Zámek, naše obývací pokoje byly přeplněné Jasnostmi, Excelencemi atd. – všichni prosili otce o ubytování a také ho dostali.“ A také „neobyčejně úrodný“: „na vinici byla spousta ovoce a přes krupobití hodně velice dobrého vína“.
Michail Alexandrovič Bakunin (1814-1876), ruský revolucionář, ideolog anarchismu a národnictva
A jak to s Josefem Rudolphem z Wartburgu dopadlo? Od roku 1850 byl „nejmladším zástupcem státního návladního v Čechách s platem 800 zl. k. m. s právem postupu 1000 a 1200 zl.“ v Litomyšli. Ta tehdy „byla docela české, ale velice příjemné venkovské město“. V květnu 1858 už pracoval na pražském státním zastupitelství: „Jenom jsem měl nepříjemný referát, téměř samé urážky Veličenstva.“ O dva roky později zemřel jeho otec, nedlouho penzionovaný inspektor.
A pak najednou Kronika končí, málem jako by v půli věty. Nebylo možné alespoň stručně popsat další osudy rodu? Halatův Úvod je na šedesáti stranách, několik dalších navíc by jistě kniha ještě unesla, nebo se patřilo přidat alespoň přehledný rodokmen, který se obvykle vejde na předsádku. Na druhou stranu, v textu autor vypráví o korespondenci svého dědečka se členy významných knížecích domů, již on, dědic, musel „velké množství z nedostatku místa spálit“. A tak buďme rádi, že podobné dilema nemuseli řešit v hradním archivu a výběr ze vzpomínkového rukopisu se v dané podobě dodnes uchoval.
