S počátkem českého předsednictví Evropské unii jsme zažili zpolitizovanou diskusi o manipulaci a umělecké svobodě. Výtvarník David Černý odhalil v bruselské centrále EU dílo nazvané Entropa. Provokativně karikuje českou pivní představu o členských státech Unie: nejedná se o umělecké sebereflexe z jednotlivých zemí, kterým bychom my jako Češi často ani nemohli rozumět, nýbrž o karikaturu českého hospodského humoru. Myslíme si o sobě, že právě tímto humorem jsme schopni v úžasné zkratce vyjádřit o jiných to "podstatné“.
Nutnost překračovat tabu
Chci se tu však, už s jistým odstupem od událostí kolem Entropy, věnovat tomu, co je na současném umění podstatné a co přitom dotčené reakce nad Černým nebraly v potaz. Totiž manipulaci jako legitimní umělecké metodě. Nejde pouze o svobodu výtvarnou (umělec může používat jakýkoliv výtvarný vokabulář) ani o svobodu ikonografickou (umělec může zpracovávat jakýkoliv námět), nýbrž v prvé řadě o svobodu společenskou.
Ta autora uměleckého díla zavazuje překračovat tabu svazující svobodu myšlení (činy ohrožující majetek, zdraví, či dokonce životy jiných osob sem samozřejmě nepatří). Oblast umění je jedinou společenskou zónou, kde je možné, či dokonce nutné vyznávat absolutní svobodu bez ohledu na dobré mravy, dobré chování či politickou korektnost.
splnil požadavkyČerný je výrazná tvůrčí osobnost vynalézající pohledy a přístupy, jež by nás, neumělce, nenapadly, respektive bychom si nedovolili je veřejně prezentovat. |
Tím v nás umění iniciuje sílu vnímat a myslet mimo předepsaná omezení a objevovat nová řešení problémů, která se zdají v daných bariérách neřešitelná. Umění umožňuje "volnou hru intelektuálních sil bez jakékoliv vazby na účel“, jak už to kdysi formuloval filozof Immanuel Kant.
Volnost je jednou ze základních kvalit současného umění, bez ní zůstává pouze nezávazným dekorem. K naplnění imperativu "absolutní svobody“ slouží jako jedna z důležitých strategií metoda manipulace. V dějinách umění to byla nejprve manipulace vizuální (jejím asi nejdůležitějším počinem byla konstrukce perspektivy v 15. století, která umožnila vytvářet iluzi prostoru v obrazové ploše), v procesu vývoje moderního umění dochází i k manipulaci ikonografické (tematické) a v posledních padesáti letech využívají umělci nejčastěji manipulace konceptuální (ready-made: předmět dennodenní potřeby jako umělecké dílo, hudba jako výtvarný materiál, myšlenková skulptura) či kontextuální (jakékoliv asociační propojení daného uměleckého díla se stává jeho výtvarnou součástí).
David Černý Entropou splnil požadavky kladené na současné umění. Vytvořil vícevrstevnaté puzzle, v nichž představuje jednotlivé státy EU v jejich "počeštěné“ podobě (ikonografická manipulace). Součástí jeho umělecké (kontextuální) manipulace je i skutečnost, že autorství "národních“ příspěvků připsal neexistujícím umělcům daných zemí.
Černý je výrazná tvůrčí osobnost vynalézající pohledy a přístupy, jež by nás, neumělce, nenapadly, respektive bychom si nedovolili je veřejně prezentovat. A v tom je, myslím si, ten zásadní rozdíl: Černý prezentuje své provokace a politické nekorektnosti na evropském fóru a přebírá tak za ně veřejně odpovědnost včetně nepříjemných následků – je napadán ze všemožných stran a na všemožných (i podpásových) úrovních.
Býval také takový
Abychom si usnadnili pochopení úlohy tvůrčí energie a s ní spojené "manipulace“, které se umělec díly "dopouští“, srovnejme Černého manipulátorství s manipulační činností Milana Knížáka.
Současný generální ředitel pražské Národní galerie býval umělcem s podobnou tvůrčí energií a činorodým elánem, jakým je David Černý dnes. V 60. a 70. letech Knížák přispíval happeningovými a fluxusovými aktivitami k narušování tehdejších společenských dogmat a myšlenkových zákazů. Jeho transformace původně všednodenních činností do zdánlivě nesmyslných uměleckých akcí inspirovaly mnohého diváka k čerstvějšímu pohledu na reálně socialistický svět, a tím mu i přidávaly sílu a životní optimismus. Tenkrát přebíral umělec Knížák veřejně a otevřeně odpovědnost za své umělecké akce a následně byl i vystaven státní i odborné represi.
Knížák není ČernýProtože své manipulace Milan Knížák nerealizuje jako volný umělec, nýbrž coby státní úředník, nepřísluší mu "bláznova“ volnost volného umělce. |
Zatímco Knížák stál v minulosti a Černý stojí dnes za svými provokacemi a manipulacemi a oba za ně převzali uměleckou odpovědnost, je působení "velkého manipulátora“ v Národní galerii dnes naprosto jiné. Pan generální ředitel je bezesporu talentovaný umělec s legitimní potřebou svou tvůrčí energii co nejviditelněji a nejúčinněji uplatnit.
Avšak již před více než deseti lety opustil platformu volného umělce, který nese za svou uměleckou činnost veškerou odpovědnost, a stal se příslušníkem vládnoucího kulturně politického establishmentu. Zde se však nachází nikoliv v pozici umělce, nýbrž státního úředníka, který sice může tvořivě spravovat svůj sektor, nemůže však pro sebe vyžadovat "neomezenou“ tvůrčí svobodu, jako je tomu u volného umělce. Ředitel NG musí být politicky korektní, slušný a morální, musí, chce-li vést svou instituci v jejím humanistickém a vzdělávacím duchu, dodržovat pravidla humanitního chování.
Místo aby pan Knížák plnil tyto povinnosti, které má v popisu práce a za něž je společností placen, schovává se za sukně svého funkčního postavení a politických vazeb, aby se profiloval jako pseudoumělecká "šedá eminence“.
Sledujeme-li destrukce pana Knížáka, ať již myslíme na osud Kaplického Národní knihovny, na dezolátní stav Národní galerie, na pomlouvačné kampaně proti Knížákovým bývalým kolegům-umělcům i současným kolegům-kulturním funkcionářům, vždy se setkáme s vysokou mírou manipulace (používejme tento pojem k opsání bezostyšného tvrzení nepravd, polopravd a banalit), která však vesměs není vyjadřována přímo a veřejně, nýbrž povětšině prostřednictvím politiků a odborníků, které pan Knížák ovládá a manipuluje – ústy pana prezidenta, pana primátora a jim povinovaných politiků či jemu podřízených "expertů“ z Národní galerie.
Takto se pan Knížák schovává za jiné, aby přebírali odpovědnost za to, co činí v pozadí on. Protože své manipulace nerealizuje jako volný umělec, nýbrž coby státní úředník, nepřísluší mu "bláznova“ volnost volného umělce. A v této situaci musí podléhat hodnocení neuměleckého světa – hodnocení juristickému, politickému a morálnímu.
Řádící chráněnec
Pan Knížák si ředitelským postem vytvořil politicky chráněný prostor pro své "tvůrčí manipulace“ (situace ne nepodobná té, v níž se nacházeli státně uznaní umělci za reálného socialismu). V zóně, kterou mu garantuje politika (dokud žil ministr Dostál a po jeho smrti pan prezident a pan primátor s dalšími politiky), neoprávněně a neodpovědně řádí "umělec“ Knížák a ex negatio tak dokazuje, že volné umění je jedinou oblastí, kde je povolené, či dokonce nutné manipulovat, to jest překračovat veškerá umělecká a společenská tabu, a tím vytvářet mentální podmínky pro nové konstruktivní myšlení.
Zatímco umělecká manipulace Davida Černého je oprávněná, konstruktivní a produktivní, je stávající manipulace pana Knížáka neprofesionální, nekorektní a nemorální.
o autoroviPavel Liška je rektorem Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze. Narodil se roku 1941 v Benešově. Na ČVUT vystudoval jadernou techniku. V roce 1967 odešel do Spolkové republiky Německo (SRN), kde vystudoval dějiny umění a filozofii. Učil na vysokých školách v SRN (1977–1992). Vedle toho byl i kurátorem výstav, po listopadu 1989 rovněž v Česku. Vedoucí katedry dějin umění a architektury Technické univerzity v Liberci (1995–1997). |
