Původně měl být jeho pobyt na Milešovce krátký, ale nakonec se pořádně protáhl. "Skončil jsem střední školu a byl jsem chvilku nezaměstnaný. Můj bývalý vedoucí mi tehdy řekl, že zde potřebuje někoho na rok na záskok. Vzal jsem to a už jsem tady zůstal," vypráví.
Pavel Svoboda je na Milešovce už 16 let.
Jako pozorovatelé počasí pracují na nejvyšší hoře Českého středohoří celkem dvě dvojice, které se každý týden střídají. Mají dvanáctihodinové služby - jeden z dvojice dělá od šesti hodin ráno až do podvečerní 18. hodiny, kdy službu přebírá jeho kolega. Když si někdo z kvarteta pracovníků vezme dovolenou, zaskočí za něj pátý náhradník.
"Každou hodinu musím udělat hlášení, které se pak odešle k dalším rozborům do Prahy," popisuje Svoboda s tím, že měří například teplotu, vlhkost vzduchu, výskyt srážek a další údaje.
Hlášení obvykle nezabere moc času, a pozorovatelé tak mají do další hodiny čas třeba na údržbu observatoře. Přiléhá k ní malá zahrádka s meteorologickými přístroji, na níž se pravidelně seká tráva.
"Jsou to takové starosti, jako když máte barák. Pitná i užitková voda se sem musí dovážet nákladní lanovkou, je tu problém s čističkou odpadních vod," přibližuje Svoboda.
Hlavní problém: naučit se oblačnost
Zaměstnavatelem Svobody a jeho kolegů je Ústav fyziky atmosféry Akademie věd, který observatoř spravuje. I když pozorovatelé meteorologii nevystudovali, úplně bez znalostí být nemohou.
"Problém je naučit se oblačnost, to vám do hlavy nikdo nenaleje. Má tři patra a každé patro má devět skupin. Když přichází bouřka, popisujeme její vývoj do hlášení," líčí Svoboda.
Kolik času měření zabere, závisí na počasí. Pro Milešovku jsou typické časté mlhy a při teplých dnech bouřky.
"Při nich máme více práce. Zapisujeme, odkud jdou, jakou mají sílu, nárazy větru, kroupy a další věci," říká Svoboda. Zaznamenaná data se pak používají ke stanovení předpovědních modelů.
Do práce i po břiše přes závěje
Strasti přináší tuhá zima. Milešovka je sice ve srážkovém stínu Krušných hor, a na jejím vrcholu tak mnoho sněhu nebývá, dostat se "do práce" je ale pro pozorovatele i tak v zimě často potíž.
"Jednou jsem to šel z Bílky nahoru dvě a půl hodiny. Abyste vůbec prošel přes závěj, jdete chvilkama po kolenou, chvilkama po břiše. Člověk si tu připadá trochu jako horský vůdce," popisuje Svoboda.
Profese pozorovatele není pro každého. Je vhodná spíše pro nezadané samotáře. "Týden je člověk pryč, pak je sice zas týden doma, ale odloučení je znát. To je trošku problém," přiznává Svoboda, který je nyní bez partnerky.
Jak ale tvrdí, dlouhou chvíli na Milešovce nemá a na záliby ani není čas. "S kolegou přemýšlíme o tvoření figurek, ale ještě jsme se k tomu nedostali," poznamenal.
I když na Milešovce prožil takřka polovinu svého života, přeje si, aby na ní mohl zůstat dál. "Líbí se mi tu. Když si tady člověk zvykne, tak už nemůže jinam," uzavírá Svoboda.
