Kalendářní vymezení otázky předurčuje způsob odpovídání, protože určuje dějinnou a někdy přímo politickou perspektivu tazatele.
Odstrašujících 300 let utrpení
Vyrovnat se s důsledky minulých represálií pro dnešek! Apel bývá příčinou spektakulárních a někdy i spekulativních sporů. Běžně pak dochází ke zkreslení pohledu na minulost. Bouřlivé spory pohlcují podrobnosti. Pak se nám zdá, že ve vytčeném historickém údobí se nedělo nic jiného než represivní akce policajtů, ať už v kožených nebo vlněných pláštích. Zjednodušeně pojatá minulost vypadá až tak hrůzně, že je to svým způsobem skoro pěkné. Reálná bohatost lidských existencí je ovšem krácena. Takže ohlédnutím do minulosti nezískáváme, nýbrž spíše ztrácíme přehled o tom, co kdysi přibylo, nebo naopak ubylo v naší zemi na lidskosti, na obsahu lidských životů. (Odstrašujícím příkladem, který však na dnešní moralisty nijak zvláště nepůsobí, je propagandistická redukce vývoje českého národa v novověku do nacionalistického sloganu: "Tři sta let jsme trpěli!")
Připomeňme si také, že vyrovnávání se s minulostí, kterou kdysi aktivně utvářeli především lidé dnes již nesoucí na hřbetě více křížků, je výhodným instrumentem mládí. Vášnivá mezigenerační polemika patří k základním kulturním rysům evropské moderny od popření patriarchálního řádu osvícenstvím. Tato trpká medicína je běžně aplikována při nevyhnutelné soutěži a nese s sebou permanentní morální napětí. Ctižádostiví třicátníci a čtyřicátníci si periodicky uvědomují možnosti, jaké jim nabízejí minulé události. Životopisy starších konkurentů nevyhnutelně poznamenala skutečnost, že se vesměs tak či onak, aktivně nebo pasivně, účastnili na minulém veřejném provozu. Zbývá jen vyvolat dostatečně morálně vyhrocenou atmosféru, aby se pomocí mediálně zajímavých kauz usplavnila profesní dráha těch, kteří měli štěstí narodit se později. Podobný proces bylo dobře vidět i ve Spolkové republice Německo, kde veřejná rozprava o nacismu byla otevřena v šedesátých letech 20. století, totiž právě tehdy, když dospěla nová generace, ohlásivší mladé nároky v politickém, vědeckém, ekonomickém životě.
K mladým kritikům minulosti se pak rádi připojí ti, jež bývalý režim očividně perzekvoval. Naproti tomu starší lidé a ti, kteří si od oživeného zájmu o minulost nemohou slibovat mnoho dobrého, staví se veřejně nebo aspoň ve své duši proti otevírání starých ran. Oponují zejména proti otevírání jmenovitých kauz; jsou vyznavači principu "tlusté čáry". (Generační rozčlenění bylo například pěkně vidět na mediálním průběhu loňské kauzy "Kundera - Dvořáček".)
Každý den zas a znovu
Je však možný i širší než jen politicky, případně generačně nebo osobně pragmatický pohled na minulost? Vyrovnávání se s tím, co prožili naši předci i někteří z nás, není hlavně mocenským, nýbrž především duchovním, a tedy naléhavým kulturním procesem. Nepřeme se ve skutečnosti jen o aktuální nadvládu ve státní a obecní administrativě, v justici, ve vědeckých a uměleckých institucích, nýbrž o zdraví našeho individuálního i kolektivního vědomí. Nejde jen o to, jak mají vypadat naše kolektivně sdílené představy o minulých událostech a kdo bude pověřen funkcí svrchovaného vykladače minulosti, ale hlavně o naši schopnost nebo také neschopnost osobní i společenské katarze.
Jaké prostředky nám nabízí současná kultura, tedy naše aktuální způsoby přemýšlení o lidské existenci, abychom se vyrovnali se situací lépe než v rámci povrchních mocenských škorpení a pomluv? Co v tomto smyslu vůbec zmůžeme, kromě občasných efektních inscenací mediálních kauz, za nimiž jen řídce následují složité a většinou jaksi duchovně vyprázdněné, a proto kulturně bezvýsledné justiční aktivity, nebo časově pomíjivé a obvykle poněkud podezřelé mediální kampaně?
Jsme zvyklí přít se o korektní či nekorektní interpretace dochovaných dokumentů a osobních svědectví. Jsme však omezeni nejen rozličnými lidskými danostmi, ale především vžitými kulturními způsoby, jimiž se všeobecně vyrovnáváme se svými zkušenostmi. S minulostí ve svém životě, se svým soukromím i s kolektivními osudy, se srovnáváme na téže úrovní a na základě stejných psychických dispozic, s nimiž prožíváme svou přítomnost a své představy o budoucnosti. Jak zažívám, vidím a jak si posléze slovně formuluji svůj současný život, obdobně si také znovu a znovu zpracovávám a převypravuji osobní minulost. Vlastně neustále eviduji a reviduji události svého dětství, mládí, zralosti, své lásky, úspěchy, jichž jsem v životě dosáhl, i křivdy, jež jsem údajně utrpěl.
Nejen historici a novináři a politici, nýbrž my všichni se tedy skoro nepřetržitě vyrovnáváme s minulostí. To, co platí o soukromí, týká se i našeho přemýšlení o dějinách. Stavíme se k historickým událostem na podkladě svého aktuálně prožívaného života. Nemáme ani jinou možnost, než tu, kterou nám nabízí naše současná psychika. V průběhu života se psychicky i biologicky měníme, tu nabýváme a onde ztrácíme kontakt sami se sebou, se svou vlastní duší. Takže to, co jsme zažili před léty, nazíráme nevyhnutelně filtrem svého současného stavu. Naše optika je přitom také znovu a znovu silně ovlivňována aktuálními prostředky, schématy a frázemi dobové, zejména mediální kultury. Ta se vyvíjí zdánlivě sama o sobě. Prostřednictvím médií si navzájem každý den znovu a znovu vysvětlujeme, jak se máme v této chvíli korektně vztahovat k dnešku, ale i k minulým událostem a jak si je máme aktuálně pojmenovávat. Nejde jen o doménu propagandistů. Mediální trh formuje i naše kulturní poptávka. Postupné proměny mediálního provozu odrážejí naše politické i soukromé, duševní preference.
Na budoucnosti, na té záleží
Při pohledu na konkrétní historické události máme jaksi dojem, že jsme chytřejší než ti, kteří nás předešli. Avšak všichni jsme také do jisté míry, byť různým způsobem, tradicionalisté. V minulosti, v tom, co jsme zažili, vidíme depozitář hodnot, jež máme hájit před relativizací. Proto také v minulých příbězích vyhledáváme opory pro svůj současný morální úsudek. Všeobecně se rádi uchylujeme k úvahám o mravních tradicích, údajně pevně zakořeněných právě v tom, co už tu kdysi bylo, aniž jsme mnohdy přesněji zvědavi na to, co máme vlastně na mysli. Často těžíme jen z jakési víceméně povšechné představy o ideálních časech, v níž údajně panovali rozšafní, šetrní, skromní hospodáři, kteří nemuseli zápolit s hysterickými námitkami mocichtivé opozice. Kdy tomu tak bylo, ani nevíme.
Téměř vždy však můžeme otevřít spor o to, kam položíme ukazováček, které místo na časové přímce označíme za rajský stav a pramen nedotčené "původní" pravdy. A odkud už začíná chaotická říše časem pokažených polopravd? Přesto se běžně dostáváme do pokušení vyhledávat v minulosti odlehlé způsoby naděje a na jejich základě vymáhat ospravedlnění, jež nám, jak se zdá, současnost paličatě odepírá.
Zvyklosti odlehlých časů snad můžeme zužitkovat jako platná měřítka, když posuzujeme dramata minulosti. Naději pro dnešek ani do budoucna však nelze vyšetřit zkoumáním toho, co se stalo jindy a jiným lidem. I tradiční pravdy, které se kdysi osvědčily jako podklad živého morálního mínění, pro nás platí jen potud, pokud je dokážeme přečíst vlastníma očima a vyslovit svým jazykem. Své představy o své budoucnosti musíme formulovat jen svým současným jazykem, nikoliv napodobeninou řeči předků. O ten právě vedeme pracný zápas v běžném kulturním provozu. Je to podobná potřeba jako ta, která nás nutí, abychom si významná cizojazyčná díla minulosti znovu a znovu překládali a vždy do současné češtiny.
Naše vždy ryze současné myšlenkové postupy jsou už velice vzdálené autentickému dobovému myšlení lidí ze vzdálené doby. Kdybychom například chtěli všechny lidské činy v naší zemi po únoru 1948 posuzovat pouze z hlediska morální nelegálnosti tehdejší politické moci, opírali bychom se ve svých úsudcích o zásadu, která by zdánlivě ideálně oddělila dobré od zlého. Avšak naše porozumění tomu, co se v naší zemi skutečně kdysi dělo s lidským myšlením, by bylo opět omezené dobovým ideologickým schématem. Ostatně podobně riskantní myšlenková figura byla mediálně i politickomocensky uplatněna po květnu 1945, kdy byli všichni, kdož žili v této zemi od března 1939 do jara 1945, postaveni morálně jaksi mimo zákon. Protektorátní Češi byli po osvobození vyzýváni, aby se ucházeli o rehabilitaci svého češství. Což vedlo k nárůstu mediálního moralistního radikalismu a usnadnilo uchopení moci politickými radikály. A zároveň byl zřejmě znejasněn obraz toho, co se za okupace v naší zemi vskutku dělo v lidských myslích.
Podstatné nejsou představy, které byly živé kdysi, nýbrž to, jaký postoj k životu - včetně minulosti - nám zpřístupní naše naděje do budoucnosti. Způsoby prožívání dneška, ale i včerejška, jsou tak závislé na kvalitách, jež teprve vyhlížíme. Potvrzení svých osobních i kolektivních nadějí - a tedy i své lidské identity - nemůžeme najít v minulosti, nýbrž v přítomnosti úrodně orientované do budoucnosti. Jde nám hlavně o to, co by se mělo dít dnes a zítra. I ve vztahu k minulosti nás zásadním způsobem ovlivňuje naděje v našich myslích, naše schopnost nebo neschopnost přijmout a prožívat, zastávat oživující vyhlídky. Příslovečný politický vězeň z uranového lágru - ikona našich úvah o vyrovnáváni se s minulostí - si přeje, aby konečně byli potrestáni dosud živí viníci jeho minulého neštěstí. Doufá, že mu konečně bude dáno za pravdu, neboť jeho nepřátelé budou veřejně odsouzeni. Uvažuje tedy z perspektivy budoucnosti, v niž důvěřuje. Vidí před sebou naději.
Může se stát, že pod záminkou řešení neblahé minulosti se ve skutečnosti vyrovnáváme s tím, že zrovna nemáme po ruce žádné oživující představy o budoucnosti. Bývalý politický vězeň, který dnes mávne rukou nad vyhlídkou na odsouzení svých dosud žijících mučitelů, zároveň vyjadřuje svou skepsi nebo lhostejnost nejen vůči dnešnímu, ale i vůči zítřejšímu stavu české společnosti.
Hloubení příkopu
Není zbytečné připomenout si, jak významnou roli v naší psychice dnes hraje absence metafysické důvěry. Postrádáme živou důvěru v konečné zúčtování, v dovršení a zkompletování kolektivního i individuálního lidského údělu, v božskou záchranu, nebo-li spásu. Jak se má nadějeplně dívat na svou nevyhnutelně se krátící budoucnost člověk, který věří, že s každým uplynulým dnem se neúprosně blíží naprosté nicotě? Jak jinak než beznadějně a tedy i neúprosně hořce? Je logické, že ten, kdo prožívá svou současnost jako dočasně prodlužovanou dovolenou od zániku, vidí i ve své minulosti především tíživost nedořešených problémů.
Jak však žít, když uplynulá desetiletí na sebe vezmou podobu mrtvého zavazadla, jež s sebou otráveně vlečeme do budoucnosti? Prožitek přítomnosti neobsahující naději tak ovlivňuje náš pohled na budoucnost a zároveň i možnosti, jak uchopit a vyrovnat se s minulostí. Nevidíme-li v budoucnosti jiné vyhlídky než na dosažení dočasných lepších pozic v běžné sociální soutěži, vyrovnávání se s minulostí není pak vážným kulturním úkolem, ale pouze střelivem pro mezigenerační i vnitrogenerační šarvátky o aktuální politický a ekonomický vliv. Cosi důležitého pak zůstává ležet mimo náš kolektivní duševní obzor. Národní kultura funguje jen tak na půl, jako prostředek v nelítostném sociálním zápasu, vedeném v nejistém, nedostatečně popsaném, příliš močálovitém terénu, v němž dosud nebyly vybudovány kulturní komunikace postačující k užitečnému provozu.
Nadějný nebo beznadějný pohled na budoucnost tedy ovlivňuje naše možnosti, jak se vyrovnat s minulostí. Za dnešního rozpolcení české společnosti se valně neshodneme na prožitku současnosti, neboť se sotva můžeme dohodnout na tom, jak vlastně vypadají naše společné naděje do budoucnosti. Mezi formulacemi české liberální nebo socialistické konfese zeje dnes mnohem větší příkop než před deseti lety. Nedomluvíme se tedy zřejmě ani na tom, jak se kolektivně psychicky vyrovnávat s problematickými momenty národní minulosti. Naše omezené schopnosti v tomto směru zůstanou naším kulturním a občas i politickým břemenem, jež nedokážeme hned tak odložit.
Nahromadí-li se příliš velké napětí, snad podstoupíme jakousi kolektivní terapii akutní mediální, případně politickou nebo dokonce ekonomickou krizí. I tehdy je však obtížné rozlišit možnost skutečné sociální katarze od náhražek inscenovaných profesionálními lobby. Záblesky nadějí na ustavení všeobjímající vidiny společných nadějí obvykle pohasnou stejně rychle, jako vzplanuly. Zbudou nám zase jen ryze osobní naděje jednotlivců, jež jsou přirozeně omezené, a proto nás nedokáží přesvědčivěji orientovat v budoucnosti. Nemůžeme tedy zatím jasně pohlédnout ani na svou minulost.
Pavel ŠvandaNarodil se roku 1936. Studia dějin umění na brněnské filozofické fakultě nedokončil, pracoval v různých zaměstnáních. Autorsky patřil k okruhu časopisu Tvář a na konci 60. let byl redaktorem časopisu Host do domu. Knižně debutoval v roce 1967 sbírkou Anonymní povídky. Za normalizace se pohyboval v neoficiálních kruzích. Nyní profesor brněnské JAMU. Po roce 1989 knižně a časopisecky publikuje prózu, poezii, eseje. |
