V prvních dnech po sedmnáctém listopadu 1989 se lidé vrhali po každé čerstvé informaci. Státní rozhlas či televize a většina deníků se však zpod cenzurní kontroly dostávaly jen pomalu. Tomu, kdo nechtěl jen číst "mezi řádky“ prověřeného tisku a nevěřícně zírat na oficiální televizní zpravodajství, zbývaly osvědčené zdroje: zahraniční rozhlasové stanice, především Svobodná Evropa. Její redaktoři v Mnichově na čele s tehdejším ředitelem československé sekce Pavlem Pecháčkem přirozeně zvažovali cestu do Prahy. Ale jak to udělat? A i kdyby se to podařilo, nebude cesta za železnou oponu pro člověka ze Svobodné Evropy přílišné riziko?
Začalo to Anežkou
Počátkem listopadu 1989 proběhlo v Římě slavné svatořečení Anežky Přemyslovny. Zúčastnilo se ho na 10 000 českých a slovenských poutníků. Pavel Pecháček moderoval na místě přímý dvouhodinový přenos obřadů z Chrámu sv. Petra a Pavla, vysílaný do Československa. Právě v Římě jej napadlo zkusit požádat o pracovní vízum do Prahy. Vhodnou příležitostí bylo udělení ceny Olofa Palmeho Václavu Havlovi, plánované na 24. listopad 1989 na půdě švédského velvyslanectví v Praze a oslava svatořečení Anežky České, která se měla konat následující den v pražském Svatovítském chrámu. Požádal československé velvyslanectví v Bonnu o vízum.
Pracujeme i v sobotu
Jenže mezitím přišel 17. listopad. Do mnichovské redakce přicházely telefonáty z Prahy o studentské demonstraci a jejím násilném ukončení. Jet do Prahy? Nebo raději ne?
Druhý den, v sobotu (!) 18. listopadu do redakce zavolali z československé ambasády v Bonnu. Vízum je připraveno.
V úterý 21. listopadu stál Pecháček na pražském letišti. Celní a pasovou kontrolou prošel bez problémů. Na úřadovně ministerstva vnitra v ulici Karoliny Světlé dostal bez potíží novinářskou akreditaci. Ubytoval se v hotelu Evropa na Václavském náměstí, naproti budově nakladatelství Melantrich.
Už neryjeme držkou v zemi
Z okna hotelu Evropa natočil první demonstraci na Václavském náměstí, na které mluvili zástupci Občanského fóra z balkonu Melantrichu. Na Václavském náměstí jej pak jako první uhodil do očí nápis: "Karle Kryle, už neryjeme držkou v zemi.“ S radostí to Krylovi zatelefonoval.
Po demonstraci se v budově Melantrichu setkal s některými aktivisty. Pro mnohé, například pro disidenta a pozdějšího českého premiéra Petra Pitharta, byla přítomnost ředitele Svobodné Evropy, legendární "štvavé vysílačky“, jasným signálem změny, dokonce i předzvěstí konce režimu.
Svobodná Evropa (RFE)Rozhlasová stanice Svobodná Evropa (Radio Free Europe - RFE) zahájila pravidelné vysílání v češtině a slovenštině v květnu 1951. Ředitelem československého oddělení byl v prvních deseti letech prvorepublikový novinář a spisovatel Ferdinand Peroutka. Nejpopulárnějšími československými redaktory byli kromě Peroutky Rozina Jadrná-Pokorná a Jožka Pejskar (pseudonym Jožka Pero). Po roce 1968 přibyla další známá jména: Sláva Volný, Lída Rakušanová, Ivan Diviš nebo Karel Kryl. |
Pecháčkův komentář demonstrace byl velmi úsporný. Hlavním úmyslem bylo zprostředkovat posluchačům v Československu to, co mnozí nemohli sami poznat: atmosféru demonstrace. Nepovažoval za vhodné k něčemu občany nabádat, ale spíše je informovat o pražských událostech, o vzniku Občanského fóra, o požadavcích opozice. A také předat dál jednoduchá hesla a zprostředkovat revoluční atmosféru: "Celá republika se dozvěděla, že v Praze se opravdu dějí veliké protitotalitní demonstrace. Chtěl jsem tu atmosféru přiblížit, aby byla cítit ta stoprocentní pravda, ta autenticita těch demonstrací. Ta hlavní hesla tam zazněla.“ Koneckonců nahrávky hlučné demonstrace nemohly být za daných technických podmínek nejsrozumitelnější.
Poprvé v historii
Jak vysílání Svobodné Evropy z Prahy tehdy vypadalo? Například 21. listopadu v pořadu Události a názory komentoval demonstraci z Prahy disident Heřman Chromý. A v „politickém bloku“ československého vysílání se ozvala na úvod populární redaktorka Lída Rakušanová: "Poprvé v historii přijel dnes v poledne do Československa jako oficiálně akreditovaný novinář zvláštní dopisovatel československého oddělení Svobodné Evropy Pavel Pecháček. A přijel v pravý čas. Vypravil se ihned na Václavské náměstí a tam – ovšem ještě s trochu skromnými technickými prostředky – natočil záznam z tamního občanského shromáždění.“ Následovaly záznamy projevů Václava Havla, Jiřího Bartošky, horníka Milana Hrušky a hymna v podání Marty Kubišové. "Vše jste poslouchali ze záznamu, který v Praze pořídil zvláštní zpravodaj Svobodné Evropy Pavel Pecháček.“
Reportáže z listopadových demonstrací na Václavském náměstí neměly jen symbolický význam. Ještě ve středu 23. listopadu 1989 neměli nekomunističtí pracovníci Československé televize vliv na vysílání a nedařilo se jim překonávat cenzurní blokádu. Podobná situace byla v Československém rozhlase. Do většiny deníků se pravdivé informace dostávaly jen pozvolna. Navíc byla distribuce novin, zejména Svobodného slova a Lidové demokracie mimo Prahu narušována KSČ a Státní bezpečností. Vysílání zahraničního rozhlasu tak v počátku sametové revoluce fakticky nahradilo domácí tisk, televizi a rozhlas.
Rušit, rušit, rušitOd roku 1952 bylo vysílání do komunistického Československa prakticky trvale masivně rušeno. Kromě Sovětského svazu bylo Československo z východního bloku v rádiové cenzuře nejdůkladnější. Až v důsledku Gorbačovovy přestavby a mezinárodního tlaku v rámci pokračujících jednání Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě došlo na sklonku osmdesátých let ke změně. Sovětská zařízení přestala 30. listopadu 1988 rušit vysílání stanic Rádio Svoboda, Rádio Svobodná Evropa a Deutschlandfunk. Dne 9. prosince 1988 schválilo také předsednictvo ÚV KSČ návrh ministra zahraničních věcí Jaromíra Johanese zastavit rušení rozhlasové stanice Svobodná Evropa. Československé rušičky tak utichly po 36 letech, dne 16. prosince 1988 v 16.00 hodin. |
Od středy 22. listopadu 1989 se navíc Svobodné Evropě podařilo zvýšit kvalitu vysílání hlavní denní události v zemi, tedy pravidelné odpolední demonstrace na Václavském náměstí. Projevy i reakce statisíců demonstrantů mohl Pecháček s českým spolupracovníkem Petrem Pospíchalem nahrávat a přímo do mnichovského studia telefonicky vysílat z předpokoje balkonu Melantrichu. "Někdy se tam přede mě nacpalo víc lidí, takže jsem měl potíž vnímat ten telefon na uchu i to, co se dělo pod balkonem,“ vzpomíná Pecháček.
Komunistická Státní bezpečnost se však pokoušela dál kontrolovat a ovlivňovat situaci. Pecháček některé záznamy reportáží a rozhovorů posílal do Mnichova telefonicky ze sídla Občanského fóra v Laterně magice. Telefonní linku však po skončení každého hovoru náhle ohluchla. Proto pak telefonoval ze zkušeben Laterny magiky v paláci Metro na Národní třídě. Úřady o působení redaktora Svobodné Evropy musely vědět. 23. listopadu se dokonce objevila v deníku Svobodné slovo zprávička o jeho akreditaci v Praze! Zdálo se, že události se státní moci začínaly vymykat z rukou.
Pecháček s computerem
Pecháčkovo vízum bylo platné jen do pondělí 27. listopadu 1989. Rozhodl se požádat o jeho prodloužení. Podle informace ministerstva zahraničí mu mohlo být prodlouženo jen úřadovnou Správy pasů a víz (součásti Státní bezpečnosti) v Olšanské ulici na Žižkově.
Dochované záznamy Státní bezpečnosti datované 23. listopadu 1989 naznačují, že toho dne se patrně komunistická moc rozhodla ukončit podivnou toleranci ke zpravodaji dosud nenáviděné "štvavé vysílačky“. V Denních situačních zprávách StB číslo 266 a 268 se uvádí, že mluvčí Občanského fóra (katolický kněz a nynější biskup) Václav Malý údajně označil Pecháčka za člověka, který "osobně jednotlivé akce řídí“. V jiné zprávě se píše, že se Pecháček aktivně zúčastnil jednání Občanského fóra. A během diskuse v Realistickém divadle prý přítomné ujistil, že informace z jednání neprodleně odešle do vysílání Svobodné Evropy. Kdo tyto informace z opozičních kruhů vynášel? Neznámí agenti StB.
Z těchto zpráv určených k informaci nejvyšších stranických i státních špiček lze vyvodit, že Pecháček začal být považován ne pouze za zpravodaje, ale za aktivního účastníka revolučního dění. Vůdců Občanského fóra se režim mohl zbavit jen těžko, ale u něj bylo řešení velmi prosté: vyhoštění. Tyto zprávy jsou možná vysvětlením údajného výroku ideologického tajemníka ústředního výboru strany Jana Fojtíka, který se prý domníval, že "všechno řídí z Václaváku computerem Pecháček ze Svobodné Evropy“.
Opusťte Československo
V úřadovně v Olšanské ulici o Pecháčkovi už věděli: "Já tam přijel, už na mě čekali. Stoupli si kolem mě. Lidi, kteří stáli ve frontách, patrně emigranty, zahnali do kouta, okénka úředníků zaklapla a uprostřed jsem stál já a kolem ti estébáci. Dali mi do pasu, že musím během pěti hodin opustit Československo.“
Zařídil v Praze to nejdůležitější a odjel taxíkem na hraniční přechod Rozvadov. Zde byl podroben viditelně formální prohlídce a po několika hodinách propuštěn s tím, že může jít do Německa. "Na závěr se mě velitel, představil se jako kapitán Blažek, zeptal: Tak co se děje, pane Pecháčku, v Praze? Já říkám, právě odstoupil Jakeš a celé předsednictvo.“ Pěšky přešel hranici a autem se vrátil do Mnichova.
Ve vysílání Svobodné Evropy 25. listopadu 1989 odezněla hodinová reportáž Petra Pospíchala a Ludmily Vítkovičové z demonstrace na Letné. V relaci byl komentován i Pecháčkův odjezd z Československa: "Pavel Pecháček, náš reportér z posledních dnů v Praze, byl – mírně řečeno – vypoklonkován československými úřady ze země.“
Krátký výlet za železnou oponu skončil. Dramatické dny listopadové revoluce ještě zdaleka ne.
