I když se nedají s tou asijskou srovnat, katastrofy zažilo nedávno i Česko.
Když zalila velká voda v roce 1997 Moravu, zemřelo zbytečně mnoho lidí neexistoval dobrý záchranný systém. Při větší povodni v roce 2002 bylo obětí méně, ale zase se ukázalo, jak ubohá je ochrana metra a chemických továren.
Pokud se budou záplavy opakovat, určitě odhalí další slabinu obrany. Bylo by však šíleně neodpovědné, aby se státní správa nepoučila ze starých chyb. Úřad pro mimořádné události, který právě vzniká, má v popisu práce modelovat katastrofy a promýšlet co nejlepší reakce.
V den soucitu s oběťmi asijského neštěstí nelze nemyslet na to, zda by neměl vzniknout světový úřad pro mimořádné události.
Dávno je jasné, že mrtvých mohlo být méně, kdyby existovala včasná výstraha před vlnami tsunami. Ale indonéské provincii Aceh, kde je zkáza nejhorší, by asi nepomohla. Je pravidlem, že mrtvých je nejvíc tam, kde je největší chudoba.
Udeří-li zemětřesení nebo záplavy na pobřeží USA či Japonska, jdou škody do miliard dolarů, obvykle však není ztraceno mnoho životů. Pokud vypukne přírodní pohroma v Bangladéši, v Číně nebo nyní v chudé indonéské provincii, přesahuje hrůza všechny myslitelné meze.
Výzva Billa Gatese a Bono Voxe, kterou otiskl i tento list, zní snílkovsky: lidé vyspělých zemí by měli být schopni jednou provždy skoncovat s ponižující bídou větší části světa. Jenže tam, kde jsou lidé bohatší, je dopad pohrom mnohem menší.
Kdyby se tedy povedlo účinněji pomáhat rozvoji chudých států, byl by to nejlepší způsob, jak chránit lidské životy. Podle všeho je to však ještě těžší než předvídat zemětřesení.
