V blízkosti obou španělských enkláv na pobřeží severní Afriky, jimiž jsou Melilla a Ceuta, přebývá podle odhadů 30 000 až 80 000 uprchlíků ze subsaharské Afriky. Enklávy představují jediné pozemní hranice mezi Španělskem a Afrikou. Z té se do jihoevropské země dostávají po strastiplné cestě stovky běženců. Mnozí z nich končí v zařízení pro uprchlíky v Cádizu, píše server The Guardian.
O běžence se zde stará otec Delgado. Pomáhá jim s výukou španělštiny a dává jim nahlédnout do místních zvyků. Migranti absolvují také kurzy v oborech, po kterých je na trhu práce největší poptávka. „Dáváme jim v podstatě sérii dovedností, takže mají stejné možnosti jako všichni ostatní,“ vysvětluje Delgado.
Program financovaný nadacemi Tierra de Todos a Cardijn jen v loňském roce pomohl 3 536 uprchlíkům. Delgado se obává, že při současném počtu migrantů směřujících do Evropy už jeho diecéze nedokáže pomoct všem.
Zacházení jako se zločinci
Diecéze nabízí několik forem ubytování. Zejména mladým lidem, kteří chtějí ve Španělsku zůstat, poskytuje dlouhodobější střechu nad hlavou. Myslí však i na ty, kteří hledají ubytování bezprostředně po příjezdu do země. V dočasných zařízením jim dokonce zařídí i kontakt s příbuznými, ať už telefonický, nebo fyzický u těch, jejichž rodiny už ve Španělsku bydlí.
Právě kontakt s nejbližšími podle Delgada chybí v oficiálních uprchlických táborech. Jedním z nich je detenční zařízení ve městě Tarifa, které se nachází jihozápadně od Cádizu. „Zacházejí tam s nimi, jako kdyby spáchali nějaký vážný zločin. Vezmou jim všechna práva. Měli by tato centra zavřít a přijít s jiným řešením,“ myslí si duchovní.
Tarifu pravidelně navštěvuje jeden z jeho kolegů Santiago Yerga. Podle něj se zde nachází mnoho migrantů, kteří utíkají před válečnými konflikty. Jen menšinu z nich by označil za ekonomické běžence prchající před chudobou. „Jsou to uprchlíci, lidé, kteří mají podle mezinárodního práva nárok na udělení azylu ve Španělsku. Tak s nimi ale nejednají,“ popisuje Yerga.
