Stromeček shořel? Teta Běta se urazila, neb jsme ji nepozvali? Dárky stojí za psí štěk a cukroví ani kočka nežere? Věřme nevěřme, právě to jsou tradiční české Vánoce.
Jako přešly lidové zvyky do líbezných koled, lidové vánoční průšvihy skvějí se v próze. Třeba malý Bajza z Poláčkových Bylo nás pět si pod stromečkem přál nejvíc ze všeho dřevěnou nohu, jako má pan Zilvar. Aby mu ji všichni záviděli. Jenže dostával jen potřebné věci, "což jest švindl, jelikož by mně to stejně musili koupit".
Spořivý tatínek z povídky od Šimka a Grossmanna zase chodil pro dárky do Ztrát a nálezů. Tam mumlal: "Jejda, to jsem toho letos zase ztratil." A Vánoce slavili o týden později, až někdo odložil stromek a ryby byly lacinější.
Puntičkářům a vůbec pozorným lidem, kteří včasnou organizací svátků míní průšvihům předejít, budiž varováním jiný příběh Š+G. Rodinka už na 1. máje vyráběla z mávátek bábrlata na stromeček, jídlo i dárky syslila do zásoby.
Leč strýc Baloun pozval v nepřítomnosti domácích na návštěvu kamaráda, žrouta Wimpyho... Ani pečlivě zrežírovaný slavnovečer tedy nemusí klapnout - jedli narychlo ulovenou bělici a lámali si chleba.
A co teprv lapálie Haškova sirotka Pazourka?! Na Boží hod vánoční byl zavřen do komory. Za trest. Hladový. "Ať si laskavý čtenář představí komoru," píše Hašek, "v ní Pazourka, pytle mouky, pytle sušených švestek a na zemi hrnec mléka. Po půlnoční, když pan ředitel Pazourka vyváděl ven, dva pytle mouky vůbec nebyly k potřebě a docela to z ní nevonělo jako z komory..."
Pravé Vánoce zkrátka mívají mnoho podob, ne jen tu idylicky předepsanou. Vždyť i Ježíšek za svého pozemského života ledacos mínil a božský otec měnil. Ani datum slaveného zrození není správné - výpočet zvoral jistý římský opat.
Vánocům však nějaký ten zádrhel, karambol či lapálie pověst nezkazí. Jan Masaryk si o prvních poválečných Vánocích útěšně povzdechl: "Kdepak Jeruzalém, poslyšte, chlapci, já mám dnes pocit, že Kristus Pán se narodil tady, u nás v Čechách!"
A že to tehdy dokonalé svátky určitě nebyly. Pokoj lidem dobré vůle.
