Ne všechny oblasti uplynulých dob - se svými četnými specifiky - jsou vyčerpávajícím způsobem zmapované a beletristicky zpracované. Vězeňské prostředí padesátých let minulého století virtuózně vykreslili spisovatelé Karel Pecka, Jiří Mucha, jmenuji-li jen tyto dva prozaiky. Létům sedmdesátým a osmdesátým se této výsady v takové míře nedostalo a pokud ano, pak ponejvíc v podobě básnických opusů a obsáhlých korespondencí (Ivan M. Jirous, Václav Havel). Záměr vylíčit vážně i nevážně kriminální prostředí v sobě tutlám už patnáct let, a to jak události přímo zažité, tak i ty z druhé ruky.
Jdu tedy na věc, vyťukávám telefonní číslo Českého literárního fondu.
"Dobrý den. Chystám se psát povídkový soubor z prostředí českých kriminálů sedmdesátých a osmdesátých let a rád bych požádal o grant nebo o stipendium. Domnívám se, že to je důležité a dosud literárně zanedbané téma. Jsem na štíru s financemi, jinak bych vás neobtěžoval," říkám.
"To je ovšem problém. My poskytujeme stipendia pouze mladým autorům do pětatřiceti let," sděluje mi vlídný ženský hlas.
"Asi jsem se přeslechl. To přeci není možné, to je bezskrupulózní diskriminace..." koktám zaraženě.
"Je to tak. Je to nařízení ministerstva kultury a komise ho respektuje," říká žena.
"Starší autoři tedy nemají nárok?" žasnu.
"Ne. Jistě je to nepříjemné, ale je to tak," ujišťuje mne úřednice literárního fondu.
"Ale to je jasná korupce mladých autorů. Dostanou peníze a budou hodní a krotcí. Nebudou psát nic kontroverzního, nic, co by vybočovalo ze zajetých stereotypů a klišé. A potom - nemají žádné silné životní zkušenosti, nejsou náležitě otřískaní životem," namítám.
"O tom já nerozhoduji, chápejte," brání se žena.
"Chápu. I když vlastně nechápu..." říkám a vypínám hovor.
Co mi tedy zbývá
Tak jo. Pokud knihu nenapíšu, upadnou v zapomnění surové samovazby v Plzni na Borech, pověstné hadí tance v Mladé Boleslavi, smradlavé žvance na Pankráci, potetovaní dříči v Minkovicích, vražedné třetí oddělení ve Valdicích, zvukotěsné kobky na Mírově, noční uranové šichty na Bytízu, ponižující buzerace ve vazební věznici v Ruzyni, čajové mejdany v Ostrově nad Ohří, eskorty v letních vedrech a mnoho dalších pikanterií. Pokud knihu napíšu, riskuji, že nijak neosloví opečovávané mladé lidi do pětatřiceti let (včetně erárními granty ukolébaných autorů).
Co mám tedy dělat? Za horentní sumu (kterou tak jako tak nemám) můžu podstoupit zázračnou omlazovací kúru a zfalšovat datum narození. Můžu se spojit s pětadvacetiletým autorem a všechny příběhy mu postupně vyprávět a on je napíše a vydá pod svým jménem. Můžu si rafinovaně změnit jméno na Mladko Mladič a pokusit se zmást grantovou komisi, což je pitomost. Nebo si můžu koupit konopný špagát a finálně se cournout po lese...
Co opravňuje kteroukoli státní instituci k tak skandálnímu rozhodnutí? Co tím sleduje a kdo jí to svojí asociální benevolencí umožnil? Proč programově upřednostňuje mladé autory bez historické paměti a zkušenostní kontinuity? Proč se obává kritických přístupů a nadčasových hodnocení? Čpí to prachobyčejnou byrokratickou zvůlí a mocenskou arogancí s ostrou pachutí totalitní logiky. Nebo sílí manipulativní tendence zdůrazňující povrchně zábavní akcent, na úkor vážné tvorby a s ní spojených nekompromisních analýz a existenciálních rozčarování? Preferování mladých autorů a jejich finanční zvýhodňování tomu evidentně nasvědčuje.
Jednou ze základních funkcí literatury je prohlubování paměti a utváření hodnotové orientace. Pokud se cílenými vnějšími tlaky podaří tuto prioritní funkci odstřihnout, dočkáme se mnohem sofistikovanější destrukce hodnot a hororové mravní zkázy. A co víc - úpadku a smrti literatury.
Pokud ovšem preferovaní mladí autoři nedisponují mnohem větší pamětí a silnějšími životními zkušenostmi než nepohodlní autoři starší, potažmo trestuhodně staří...
