Dramatik a režisér Martin Františák (1974) se ve svých textech věnuje české, potažmo moravské vesnici soustavně. Narodil se ve Valašském Meziříčí, nemá k takovému prostředí daleko. A blízkost lidem mimo centra je na Karle znát, její sociální dimenze působí věrohodně, tedy alespoň tehdy, když figury v replikách projevují svůj naturální fundament, když hovoří o věcech života „po jejich“. „Jenže pak začne (autor) do děje zapojovat surreálné figury, zvířata, oživlé mrtvé. Také písně, jeho obsese, slouží spíše jako odkaz k mytologické minulosti než jako regionální ornament, charakterizují mnohem spíš jejich protagonistu než prostředí a folklórní aspekt jim chybí docela,“ píše v programu ke Karle dramaturgyně a kritička Marta Ljubková. „Františákovy hry tedy přinášejí jednoznačné interpretační úskalí: jak se porovnat s věrohodností a zároveň jak nepotřít jeho rozkolísanou kausalitu, nedokonalou psychologii postav, jak interpretovat symboly, které jsou na bázi podobnosti s realitou prostě neinterpretovatelné?
Dramatik a režisér Martin Františák
Dramatik a režisér Martin Františák
U Karly napoví už jména osob: tu hlavní autor označil poněkud tajuplně a složeně Draha – také bílý rys, ostatní ženám přidělil běžná tuzemská či regionálně zabarvená jména (Bohuša, Marta, Marienka), zatímco mužům Františák vtiskl pouze příjmení, nadto bůhvíproč německy znějící (Fügner a Reichman). Pak se tu ještě vyskytuje trojice Foukaček, rozuměj bezejmenných dělnic, které ve fabrice vyfukují sklo; ty v rozestavení postav poněkud připomínají antický chór. Ona ozvláštnění realistického základu surreálnými, imaginárními, ireálnými motivy v pražské inscenaci Karly, režírované Janem Kačer, nefungují. Nemohu si pomoci, ale rys, jelen či Měsíc (kam odváží majitel „sklárničky“ Reichman dceru Karlu, kterou má s Drahou; prostě asi má jít o dalekou cizinu) působí v Kolowratu coby ornamenty, které diváci vezmou na vědomí, ale zážitek z příběhu neumocňují.
Celou tu inscenaci drží pohromadě sociální konflikt obsažený v textu, jemuž Františák dokázal vtisknout věrohodnost; „prožitě“ kombinuje slova běžná a nečesaná, poskládaná do jednoduchých vět, s obraty nevytrčeně básnickými. „Víte hoši, já vám to řeknu tak. Mně po tom může prd, co se tady v jedenáct bude dít. Mně chlap zmizel, dobře tak, stejně mě dusil, děcka mít nemůžu, jak víte, ze socky vyžiju, ale mně jde o vás. Marta má chlapa v kamionu na cestách – čtyři děcka, Pavluša má chlapa v Norsku na plošině, tři měsíce jí nenapsal, každé ráno po šichtě strká hlavu do skříněk – myslíš, že nepoznám, jak trpí a naříká. Nejí chleba, ale řve celou svačinu. Pět děcek.“ Tak praví Bohuša, nejpádnější z těch „bab“, které Františák v Karle Stvořil.
Z inscenace hry Martina Františáka KARLA - vpravo Taťjana Medvecká
Když jsme u Bohuši, rovnou povězme, že Taťjana Medvecká ji ztělesnila výtečně, je to nejlepší výkon inscenace. Medvecká se posadila do role intonací, myslí, ale i fyzicky – její Bohuša chodí mírně rozkročeně, s pohyby sedřené energické ženské. Všechny ostatní výkony jsou standard první scény, ničím neurážející, ale bohužel i dost rychle zapomenutelný. Konkrétněji jede příklad: Jan Hartl v roli rezignovaného pumpaře a alkoholika Fügnera, strýce Drahy, který cítí vinu za dávnou smrt její matky, se omezuje na shrbenou ukňouranost, až je to protivné. Hartl umí postavy tohoto typu, tedy lidi vyměklé, outsiderské i senzitivní (ostatně jeho životní rolí na jevišti byl výkon v inscenaci Divadla za branou II Nemožný člověk), ale jeho Fügner je pouhopouhá rutina, bohužel.
Jenže to rozpačité vyznění Karly v Kolowratu nejspíš souvisí s věcmi obecnějšími. Kostýmy inscenace (dílo Kataríny Hollé) jsou pouhým designem, který chce evokovat vytahanost a „dělňáckost“, ovšem nejsou s to být periferními hadry, už od pohledu ojetými a smrdutými. Minimalistická scéna Jakuba Schindlera sice naslouchá možnostem podkrovního Kolowratu, kde si scénografické rozlety nelze dovolit, ovšem esteticky jde mimo duch Františákova textu: Schindler nechal vyrobit (sněho)bílý pult, o něhož se opírá zoufalec Fügner, a (sněho)bílou vlnící se plochu, na níž se sice dá sedět i ležet, a která by dobře zapadla třeba do přehlídky Designblok. Jak se však její vizualita snoubí s Františákovou periferií, toť záhada. A přičteme-li vesměs instantní herecké výkony, vychází z toho míjení se s dramatikovým světem.
Praha, konkrétně Národní divadlo, konkrétněji šéf její činohry Michal Dočekal, chce uvádět současné hry, bere to jako svoji „občanskou“ povinnost, takže dramaturgie to ošetří, text připraví, ale Františákův svět v Karle je pražskému duchu velice vzdálený, výsledek příliš vyznívá jen JAKO. Předloňskou premiéru Karly v Divadle Petra Bezruče Ostrava jsem neviděl, nemohu srovnávat než s ukázkou, která je k nalezení na internetu a s recenzemi, ale pochybuji, že míjení se s Františákovým světem tam bylo větší.
Z inscenace hry Martina Františáka KARLA - na snímku Alexej Pyško
O inscenaciNárodní divadlo, Praha – Martin Františák: Karla. Hra po noční směně Režie Jan Kačer, režijní a choreografická spolupráce Petr Zuska, scéna Jan Schindler, kostýmy Katarína Hollá, dramaturgie Iva Klestilová, hudba Petr Skoumal. Premiéra 18. května 2012 v Divadle Kolowrat |
