Podobně dostatečně bylo objasněno angažmá arbitra Karla Šiktance, který ze sto deseti před-vybraných básnických počinů, předložených mu editorem Karlem Pioreckým, pořídil konečný počet šestatřiceti - čtěte článek Čeští básníci se pokusí o zmrtvýchvstání poezie, inspirovali je Američané.
Jeden prokypřil, druhý zasel
Vskutku neměl arbitr Šiktanc možnost volby? Nemohl dodat některou báseň dle vlastního výběru, nahradit tu, která ho nezaujala jinou, dle jeho mínění povedenější? To už nevíme, i když právě toto by byla informace vedoucí ke zvýšení atraktivity celku. Už proto, že pojem "nejlepší" je již v úvodu knihy, napsaným právě Šiktancem (A třeba to bude k radosti…- čtěte zde), vehementně popírán – kdo by unesl zodpovědnost říci, ano, já jsem schopen vybrat to nejlepší a zde, prosím, čtěte, neboť český prostor ve svých tištěných i internetových stránkách, v knihách i časopisech, mezi zářím 2008 a srpnem 2009, nezrodil nic dokonalejšího. Současně ovšem netřeba nesouhlasit s tím, že, řečeno arbitrem, "umění žádné žebříčky nemá".
o knize
Nejlepší české básně 2009. |
Ale stejně – je to především "hra" těch dvou. Zná editor Karel Piorecký vkus arbitra Karla Šiktance natolik, že věděl, co a v jakém pořadí mu předložit, aby konečný soud byl také trochu podle editorova zalíbení?
Něco o tom napovídá závěrečná studie Karla Pioreckého (Česká poezie v roce krize), rekapitulující českou básnickou žeň ve sledovaném časovém horizontu. Už proto, že Piorecký se superlativů tolik neobává. Pro koho pléduje, je zřejmé: "událostí sezony" je mu "sborník Fantasia stejnojmenné skupiny", "generačního konkurenta" nenachází pro Stínohrad Ondřeje Hanuse, a "zřejmě největší osobností této generační vrstvy" je Radek Malý. I když editor ve své studii na šestnácti stranách užil čtyřicetkrát slovo "krize", byť ji sem tam zasadil do lepkavých, téměř politických frází, poslání je veskrze pozitivní. A nepřekvapivé – poezie existuje, je psána, a mnohé z ní je dobré.
Především však oněch šestatřicet útvarů je tím podstatným, proč tato kniha vznikla. I když rozdělení do čtyř oddílů, myšlených zřejmě pro vyzdvižení stylové blízkosti uvedených básní, je trochu nepříjemné a manipulující (pro totální spravedlnost by musely být básně tištěny například abecedně podle příjmení původce), samotné anonymní řazení básní je nejšťastnější volbou, s možností dohledat a rozklíčovat autora, s překvapením či utvrzením ve výrazu a gestu toho kterého básníka.
Doufejme, že šanci budou mít i další
Konkrétně? Z formálního výčtu lze zjistit, že nejstarší je Ludvík Kundera (Brzy se zešeří…), nejmladší Jonáš Zbořil (Bazén Hostivař), je zde devět žen, sedmadvacet mužů, je tu polovina ještě-ne-čtyřicátníků, čtyři autoři v roce 2009 básnicky knižně debutovali. Jaký vzkaz vsadil do této kompozice arbitr Šiktanc?
Vynikající volba z Ivana Martina Jirouse (Záda), klasika z Bohumily Grögerové (s béen sedáváme v kuchyni…) či Violy Fischerové (Mí mrtví jako živí…); další známá jména: Petr Hruška, Pavel Petr, Karel Zlín; dále jiná jména, dosud téměř kriticky neskloňovaná: Kamil Bouška, Petra Rosette. Většinově citelná vnímavost pro jazyk, hru, imaginaci. Verše zpřelámané do zkratek, významy natěsnané, drkotající ve výslovnosti, v nich apel i krása. Ano, je tu stopa arbitrova vkusu, pootevření i vlastních dveří. Přece nikdo jiný než Karel Šiktanc by neotiskl v souboru Frajírka Petra Borkovce (neměl by tolik odvahy nebo ješitnosti), natolik imitující jeho vlastní poetiku, že by snad, nebýt posledního verše, mohlo být spekulováno o plagiátu, odvozenině. Je tu zasazen silný precedens - nakladatel musí i napříště oslovit arbitra, který by ve výpovědi o nejlepších, uměl říct své též o sobě.
Spoluúčast editora a arbitra je ostatně tím, co může být na této počínající řadě (doufejme!) nejzajímavější. Ve chvíli, kdy už nejde o dohady, jestli ve zvoleném období nevznikl básnický zázrak, který ti dva přehlédli či záměrně opominuli, nýbrž o to, že přistoupíme na právo výběru a osobní volby, a také na zodpovědnost stát si za svým slovem. Duch tohoto sborníku je společným výtvorem arbitra a editora, jejich porozumění, možná výsledkem diskusí, třeba i hádek. Konečné slovo, předpokládáme, měl Karel Šiktanc. Trochu znásilněné omezením výběru, ale přesto dostatečně silné k tomu, aby do celku pronikl i jeho styl, cit a estetika.
Pro příště budou mít šanci další. Držme jim k tomu palce a těšme se.
odkazy |
