Občan, pro něhož není politika hobby, by se měl tázat jinak: Je, slovy Mirka Topolánka, ODS stranou Odpovědnou, Dospělou a Standardní? Volič si rychle odpoví. Jedním slovem: Ne. Kupodivu by tak odpověděla (soudě podle veřejných a úniků z neveřejných vystoupení) i většina delegátů pražského modrého sletu. Včetně předsedy.
Občan, který si o politice posledních let právem myslí své, se táže skromněji: Může být ODS na cestě k dospělosti, standardnosti a odpovědnosti? Může být alternativou populistické levici? Vykročí ze svého osudového cejchu studené polosekty spojené s korupcí a místními mafiemi?
další pohledy |
Odpověď na tuto otázku už není pro nepředpojatého pozorovatele jednoznačná. Navzdory paranoidní nervozitě a intrikaření. Navzdory lyricko-naivním slovním soubojům, v nichž se vyskytují sny, velryby a kdovíjaká havěť a které připomínaly spíš šibřinky amatérského básnického spolku než politickou bitvu. Navzdory Davidu Vodrážkovi a dalším hvězdám nechtěné komiky.
Navzdory vážným upachtěncům, kteří se považují za řečníky. Navzdory tomu všemu jsou modří možná v kondici o něco lepší, než si sami myslí. Tedy aspoň na poměry postkomunistické Evropy. Proč?
Zaprvé je Topolánek v současné době patrně nejlepší český politický vůdce. Umí dobře mluvit. Dokáže taktizovat, čte své soupeře, nepouští iniciativu. I když je omšelý a pocákaný od afér skoro více než Paroubek od vajec, zůstává vítězným typem. A to i když mu to dávají soupeři "sežrat", jak se jim to na kongresu párkrát podařilo.
Zadruhé ve straně panuje otevřená konkurence. Petr Gandalovič vystoupil proti šéfovi tvrdě a jednoznačně, zároveň však věcně a v mezích pravidel. Lze spekulovat, zda nehazardoval jen proto, že podvody s černými dušemi na Ústecku tak jako tak ohrožují jeho politické bytí. Jeho výpad však straně na důvěryhodnosti spíše přidá než ubere.
Zatřetí: Můžeme se sice nudit, smát od ucha k uchu, při srovnání s jinými stranickými sjezdy však dojdeme k bolestnému poznání: odborná, logická i řečnická úroveň vystupujících je u modrých nejvyšší.
Čtvrtým důvodem je Jiří Paroubek. Byl sice přítomen jen jako postavička ve skafandru v předsálí. Jakási malá výstavka si tam z něho dělala už stokrát opakovanou marťanskou "legraci". Jenže jak v kuloárech, tak veřejně řada delegátů s úšklebkem uznává, že nebýt Paroubka, byly by volby rozhodnuty. Politickým stylem i rétorikou je pro ODS ideálním terčem. Skýtá naději, že se středoví voliči nepřichýlí k levici, která, ač oranžová, slibuje modré z nebe.
Tyto předpoklady však neznamenají, že se z ODS rychle stane standardní strana, i když Topolánek bude funět do plachet jako velryba. Proč?
Přes vůli a nápady některých (Ivan Langer) není ODS dlouhodobě schopna vysílat na veřejnost vlídnější signály. To, že uzavřela část svého jednání, byla další dětinská chyba.
Boj mezi frakcemi (zejména Prahou a "venkovem") je osobní a částečně lobbistický. Nejde v něm o ideje, ale o ambice. Anebo rovnou o peníze a o moc. Dále: Mirek Topolánek vzbuzuje u části straníků hluboký odpor. Jsou frustrovaní jeho ofenzivním stylem a stydí se za jeho vystupování na veřejnosti. Sdílí to i hodně nestraníků.
Jeden Paroubek nestačí. I když si modří nakonec dali na čas, bylo jasné, že programová vize je spíše taktická záležitost, která má Topolánkovi pomoci zatlačit soupeře. Pravda, programy dnes volby nevyhrávají. Upřímnost a otevřenost by však mohly.
