Martina Fišerová v New Yorku s  Brianem Charettem

Martina Fišerová v New Yorku s Brianem Charettem | foto: http://martinafiserova.cz

Jablko, jež nepadlo daleko od stromu – zpěvačka Martina Fišerová

  • 0
Tenhle referát doyena české jazzové publicistiky Lubomíra Dorůžky představuje v širších hudebních souvislostech zpěvačku, která je rozkročená jak mezi žánry, tak mezi kontinenty. Martinu Fišerovou.

Setkání našich jazzmanů s jejich americkými kolegy pokrývají už značné časové rozmezí a pro některé začínají téměř v jejich dětských letech. Pianista a varhaník Brian Charette hrával u nás na zájezdech s Laco Deczim už před jeho emigrací, která nastala v roce 1985. K Decziho partnerům tehdy patřil i jazzrockový kytarista Zdeněk Fišer. Brian se do Prahy vracel stále častěji a po roce 1989 tu trávil téměř stejně tolik času, jako doma v Americe nebo v jiných částech světa. Tak došlo k jeho prvnímu setkání s Martinou Fišerovou, dcerou zmíněného kytaristy. Té tehdy do označení "teenager" chybělo ještě téměř pět let.

Brian Charette

O albu

Martina Fišerová + Brian Charette Clearing Fields

CD, Stopáž 30:41 minut, vydala firma BlueSeason.

Obal alba Clearing Fields

Martina se učila na klavír, ale i po studiu na Konzervatoři Jaroslava Ježka zjistila, že se na tomto nástroji nedokáže vyjádřit tak, jak by chtěla. Začala zpívat a jako zpěvačku ji pozval Milan Svoboda na koncerty svého školního big bandu na Taiwan a do Vietnamu. Mezitím přicházela i pozvání na festival Prague Jazz Open, na kulturní akce českých zahraničních center, a na koncertech i festivalech ji slyšeli v Rumunsku, v Německu, ve Francii, v Bulharsku, v Turecku, na Slovensku a pochopitelně i u nás. S dalšími zahraničními hráči hostovala na jejich zájezdech díky tomu, že o ní věděli buď přes Laca Decziho, nebo přes některého z jeho spoluhráčů. O zájezdech s Deczim říká, že to byla "opravdu neobvyklá průprava do života".

Dnes je jazz jejím hlavním, ale zdaleka ne jediným zájmem: jako hosta si ji do svého programu pozvala Hana Hegerové, objevila se i ve Státní opeře v Horáčkově projektu Kudykam, zajímá se o muzikoterapii, značný zájem vzbudila její absolventská práce Úvod do antroposofického pohledu na hudbu a uplatňuje se také jako autorka vlastních písniček.

Martina Fišerová v pražském Jazz Docku

S Brianem Charettem se setkávala při jeho návštěvách v Praze. Při jedné z nich došlo konečně k tomu, že si spolu zahráli - a Brian jí nabídl společné album. Název Clearing Fields pochází z anglické šachové terminologie: Brian i Martina stáli tenkrát v situaci, kdy potřebovali některá svá dosavadní osobní pole vyklidit.

Album má překvapující nádech spontaneity ba téměř nahodilosti. Martina potvrzuje, že „vše bylo šito horkou jehlou spontánního nápadu - což lze například slyšet v koncích většiny písniček, které nebyly nazkoušené či domluvené“. Není tu dneska obvyklá „koncepce“ alba, ani podrobněji připravená aranžmá. Je to prostě téměř nahodilé setkání dvou partnerů, kterým se spolu dobře hraje a zpívá; bez velkého plánování hrají to, nač si oba právě vzpomenou.

Album obsahuje devět standardů ze swingového a postswingového období (například George Gershwin, Irwing Berlin, Jimmy van Heusen). Charette střídá v jednotlivých číslech piano a varhany, v doprovodech i v sólech proplétá melodické linky s akordy. Dalo by se říct, že je to běžný denní chleba doprovazeče zpěvačky. Fišerová uplatňuje autenticky znějící americkou angličtinu a důraz na srozumitelnost textu: poslední rok už trávila půl na půl doma a v Americe.

Martina Fišerová

Soustřeďuje se na původní melodie jen s velice střídmým varírováním spíše ve frázování nebo akcentech, a s účinným uplatňováním různých hlasových barev (kupříkladu v Don‘t Explain Billie Holidayové). Náladu klasického swingu připomene jeho pamětníkům třeba Gershwinův I Got Rhythm, ale jisté překvapení přináší závěr alba. V How Deep is the Ocean se do zpěvu pustí i Brian Charette - zase tím neformálním, téměř nahodilým způsobem, typickým pro celé tohle album. A Martinin závěrečný Song for Brian, jediný "originál" na celém albu, je lyricky laděná, ale nikterak sentimentální vzpomínka na jejich první setkání. 

Je to album značně odlišné od těch, jaká dnes naši jazzmeni nahrávají se svými zahraničními partnery. Ale drží dobře pohromadě a vytváří příjemnou atmosféru pro ty, kdo se za každou cenu nepídí po něčem novém nebo po provokující originalitě.


Video