V této souvislosti musím konstatovat, že se tento článek v tomto deníku skutečně objevil a uvedený výrok v něm byl již zmíněným způsobem prezentován. Já ale bohužel musím říci, že tento výrok nebyl ve skutečnosti můj. Byl mi panem redaktorem prostě "přidělen", takzvaně "vložen do úst". Nepopírám, že jsme spolu o daném tématu hovořili, bohužel však po telefonní lince, a tak chybí pochopitelně důkaz. Není to totiž poprvé, co si nejen tento konkrétní pan redaktor, ale i řada jeho kolegů z ostatních médií, vysvětlili mé vyjádření, nebo vyjádření mých kolegů, po svém. A aby pak byl jejich článek "čtivější", upravili si výrok podle svého vlastního uvážení.
Já bohužel musím říci, že se tiskový mluvčí stává v takovýchto situacích pouhou loutkou, se kterou lze tímto způsobem velmi lehce manipulovat. Nejen já sama, ale i mí kolegové, kteří, jak jsem se již zmínila, se do podobné situace již také několikrát dostali, se pokaždé snažíme tyto nepříjemné věci nějakým způsobem řešit. Pokaždé ale zůstaneme pouze u telefonické konfrontace, která ale samozřejmě nikam nevede. Náš novinářský protějšek, pokud se přímo nevymluví na někoho jiného, se vesměs zmůže pouze na letmou omluvu, a to ještě v tom lepším případě. Mnohdy jej totiž naše stesky ani příliš nezajímají, vždyť on má právo na informace a svobodu slova, tak proč by se omlouval za nějakou tu malou "nesrovnalost". Někdy se ale také stane, že si dáme tu práci a napíšeme do příslušné redakce svoji reakci, poněvadž se cítíme pochopitelně ukřivděni. Naše snaha je ale stejně tak jako tak marná a vyzní naprázdno. Nikdo už totiž naše stanovisko k dané věci pochopitelně neotiskne, neboť jsme se zrovna netrefili do zajímavého tématu. A tak nám tedy nezbývá, neustále bojovat s větrnými mlýny.
Tímto postesknutím nad jednou ze stinných stránek naší tiskové práce jsem jen chtěla vyjádřit krutou skutečnost, se kterou se reálně setkáváme stále častěji. Tiskový mluvčí totiž nemá prakticky příliš mnoho šancí, aby se jeho výroky objevily v médiích v takové podobě, v jaké je skutečně podal. Jistě, každá větší organizace má dnes k dispozici například vlastní internetové stránky, kde se příspěvky jejích pracovníků objevují v nezměněné podobě, to se ale v žádném případě nedá srovnat s celoplošnými médii, ke kterým má přístup stále ještě největší část našeho obyvatelstva.
Chápu redakci Občanských právních hlídek, že takto na můj výrok (ke kterému se zásadně nehlásím!) zareagovala a zároveň nemohu vyloučit, že být na jejím místě, reagovala bych možná stejně. Uznejte ale sami, že se mám za této situace právo bránit! Koneckonců, co byste dělali na mém místě Vy? Ono, kritizovat je skutečně snad to nejlehčí, co na světě lze. Myslet však na to, že člověk je jen tvor omylný, už ale dá nějakou tu práci. Já jsem si ji dala a nejen tomuto konkrétnímu redaktorovi nemám jeho jednání za zlé, i když se s ním pochopitelně nemohu ztotožnit. Dělá si prostě jen svou práci. Chce být akční, flexibilní a vždycky při tom. Chápu jej. Přesto všechno tímto nejen jeho, ale i ostatní mediální partnery, žádám, aby se na čas zastavili a pomysleli přinejmenším na novinářskou etiku. Není totiž nic jednoduššího někoho pohanět, umění však je psát seriózně, s čistým svědomím, že si děláme svou práci co nejlépe.
Co tedy říci na závěr?! Kdybych nebyla zasvěcena do dané problematiky, určitě bych nemohla pracovat na tiskovém oddělení policie. Takže vězte, že: "Já zákon znám, ale…"
